PRAŽSKÁ KONZERVATOŘ

   Hledáte rušné vyučovací hodiny, bláznivé lidi s vybočujícím smyslem pro humor, či jen způsob, jak se naučit žonglovat nebo imaginárně zbít spolužáka? Pak jste správně. Vítejte v oboru hudebně dramatickém. Přesněji  řečeno v Pražské konzervatoři!

   Nejde ani tak o způsob výuky, o učební plány či jednání kantorů, ale o lidi, kteří tuto školu navštěvují. Školu? Někdo by řekl spíše jakási 'dílna na talent'. A od toho se dále odvíjí všechno ostatní. Potkáte tu všechny holky a kluky, kteří přišli mezi své a proto jsou zde spokojeni. Mezi umělci. Ano, opravdu. Chemie ani fyzika se tu nevyučuje a matematiku potkáte jen v zamilovaných párech (1+1=2) Dost z vás, čtenářů, si mylně může myslet, že díky tomu je silně snížena hranice jakési inteligence. Častokrát bych to ale řekla spíše naopak. Je pravda, že se zde nedočkáte přílišného rozšíření matematického stupínku vyučení, ale naučíte se tu mnohem vzácnější věci. Začnete poznávat sami sebe a jste schopni se bránit, pokud se vám něco nelíbí, alespoň většina. Stále se musíte přesvědčovat k tomu, aby vaše mysl nezačala závidět spolužákovi, který právě získal roli v úspěšném filmu, a vaši mysl učit slovům: "Vždyť mu/jí to přeješ. Na tebe taky někde čeká role!." Takže čekat, čekat  a čekat. Ano, trpělivost růže přináší. Vlastní zkušenost.
   Začne to podáním přihlášky a skončí prvním krokem přes práh budovy. Alespoň pro ty, kteří mají štěstí být mezi 14 ti přijatými uchazeči ročně. Díky Bohu, že patřím mezi ně. Pobývala jsem čtyři, ne zrovna slavné, roky na jednom z pražských gymnázií, do té doby, než jsem se konečně odvážila přesvědčit, že tahle škola není pro mě. Herečkou jsem chtěla být odjakživa a tak jsem to chtěla zkusit, povedlo se. 'Herečkou? Odjakživa?' Zdání klame a tak se na věty kamarádů "Tybrďo, ty děláš Pražskou konzervu jo? Tak to tě obdivuju! Doufám, že na mě nezapomeneš, až budeš slavná!", pokaždé jen usměji a jemně naznačím, že je to pouhá škola, ne cesta ke slávě. A tohle je ten důvod, proč si každý člověk, z okolního světa, představuje pod názvem "konzervatoř" něco, jak to říct, něco víc. Mají pocit, že pokud herectví studujete, nutně se musíte dostat na filmová plátna a sbírat obdiv všude, kam strčíte nos. Haha.
   V 7:12 autobusem do školy. Tím samým autobusem, kterým cestují ty ranní zakaboněné tváře otrávených lidí. Na osmou hodinu vstupuji do třídy se zvoněním. A přece jsem první. Mezitím přichází profesorka a během deseti minut se počet jednoho žáka zvýší o 9- postupně přicházejí a s co nejoriginálnější výmluvou se snaží profesorku přemluvit, aby jim nezapisovala pozdní příchod. To by jste se divili, jak je zacpaná Praha, kolik je kolem bouraček, jak dokáží ujet eskalátory a dokonce, že si můžete zabouchnout klíče nebo vést mladšího sourozence do školky. Ale chyba, tady ani očka neplatí. Máme sešity (většina) a propisky (menšina) a otrávěně zapisujeme látku teorie veršů. Je 8:45, zvoní a my hážeme věci do kabelek a tašek, sbíháme tři patra a uspěchaně míříme do  budovy taneční konzervatoře, kde nám v 9:00 začíná pohybový trénink. Po 45ti minutách se zpocení řítíme osprchovat a od 10:00 do 13:20 nás čeká čtyř hodinové sezení na zadku, během něhož máme literaturu (2x), výchovu hudební nauky a intonaci a rytmus. Samozřejmě na každou hodinu jinde. Jakmile odzvoní naše (ten den) už šestá vyučovací hodina, končí nám, pro tento den, teorie a začíná individuální odpolední plán. Ano, to jsou ty zaplněné kolonky trávené v taneční konzervatoři, v pravé části rozvrhu, trvající až do večera, kvůli kterým pravidelně každý první týden školního roku pláču. Já osobně mám 25 minut pauzu, kdy do sebe stihnu nasoukat twister z KFC, ale takovou rychlostí, že později lituji, že jsem si ho vůbec dala. Jenže vysvětlujte mi, že by mi neutekl ... No, jevištní mluva, je po dvojicích- já jsem s Dominikem, mi tedy trvá 13:45- 14:30, ale díky tomu, že je to první hodina, s profesorkou proklábosíme 15minut a pak už se celý šťastní ženeme zase dolů. Jsme volní! Jo? Ale ne, kdepak, Ančo. Teď máš pěkně 1,5 hodiny, kterou strávíš zavřená v šatně, s čínou a sluchátky v uších. Aspoň, že tak. Na hodinkách konečně 16:00 a tak můžu naklusat do učebny číslo 23 a odstartovat 45ti minutovou individuální hodinu zpěvu (jeden z mých nejoblíbenějších předmětů). A po skončení? Tedy v 16:45? Hurá domů! Tu třičtvrtě hodinu, kterou pokaždé jezdím autobusem ze školy domů, si v hlavě promítám, jak bych strávila den, odpoledne, kdybych neměla povinnost- školu. Ano,dnes jsem skončila celkem pozdě, co myslíte? Ale jděte, vždyť pondělí je můj nejkratší školní den!
   Jistojistě každý z vás zná zpěváka Tomáše Kluse. Nazpíval písničku s názvem 'DA Muklův meč' ( Tomáš klus- DA Muklův meč ). Není to sice o konzervatoři, ale o DAMU. "Škola života a farma silných osobností, divnej jak divnota.. " jako bych viděla náš každodenní stereotyp na škole, kde jsem. Opravdu. Vždyť je to tak podobné.. Už mi asi schází jen dodat, že sic to vypadá jakkoliv, já jsem na téhle škole šťastná. Někdy doma mámě brečím, že s tím vším chci skončit a druhý den ráno vybíhám natěšená z domu a volám na ni, jak se těším na dnešní hodinu španělských tanců a že bych jinam prostě nechtěla. Hysterie, infantilnost, hypochondrie, naivita, zklamání, úspěchy a pády. Jo, jsme přecitlivělí, ale patří to k tomu. Alespoň takhle nás to naučili, tak kdo ví... ?