Život je jako..

Život je jako jízda autobusem. 
Od doby, co nastoupíš, už nezastavíš, doku nedojedeš na tvojí zastávku. Lidi nastupují a vystupují. Sem tam si někdo musí popoběhnout, aby stihl autobus, ve kterém jedeš právě ty. Někdo třeba čeká dlouho, mrzne na stanici, ale pak se to vyplatí a konečně může nastoupit. Vaše cesty se na chvíli spojí. Na pár zastávek jedete spolu, kus cesty. Vaší společné. Každý ale jednou odejde, vystoupí a opustí vás. Protože všichni máme svou stanici a svůj vlastní počet zastávek, přes které projíždíme. Svůj vlastní příběh. Někoho doprovází šílející davy fanoušků a někomu naopak dělá společnost jen malá hrstka nejbližších, ktěří mají nástupní a výstupní stanici stejnou, jako vy, a pak pár přátel. Opravdových přátel, kteří postupně přistupují. Pak jsou tu ale tací, kteří vás nestihnou. Ať už jde o lenost, nedorozumění, zaneprázdněnost či nezásluhu, nakonec doběhnou na prázdnou zastávku, kde v dálce hledí na odjíždějící autobus. Neplačte pro ně, ani je nezaklínejte, nemá to smysl. Odpusťte jim a nahněte se z okénka, aby poslední, co mohou vidět, byl úsměv na vašich rtech. Poskytněte jim moment, který si už navždy ponesou v jejich srdcích, stejně tak, jako vy jejich poslední mávnutí rukou na rozloučenou, v srdci vašem. Asi to tak prostě mělo být. Ale co, vždyť kolik stanic máte ještě před sebou. A jediné co potřebujete udělat je, nikdy nezapomenout, že ne všechny stanice jsou na znamení, takže se nebojte toho, že sem tam se dveře otevřou v místě, kde nechcete nepo nepotřebujete. 
Po chvíli se zase zavřou a autobus se rozjede. 
Prostě tak, jak to má být.