DO ČERVNA 2012

Odchod z gymnázia

Chodila jsem čtyři roky na osmileté gymnázium (Jaroslava Heyrovského), kde jsem se hodně ponaučila. Nejen v teoretických předmětech, že netopýr je savec a patentový úřad odmítá patentovat perpetuum mobile, to také. Ale ze všeho nejvíc mi dalo zjištění, že taková škola není pro mě. Ano, stálo mě to sice čtyři roky dřiny, přemlouvání, jeden reparát z matematiky, hádky doma, nespokojenost a ne zrovna kamarádský vztah ve třídě, ale lepší pozdě, než nikdy. A co? Zkusila jsem si to a teď vím, jak to na gymnáziích a podobných školách chodí. 31.ledna 2012 se moje číslo 124 objevilo na dveřích Pražské konzervatoře, ve sloupku 15ti přijatých uchazečů na obor HDO- hudebně dramatický. Tekly slzy. Radosti (- vždyť mě čeká šestileté studium oboru, jemuž se chci už od mala věnovat a co víc, možná konečně potkám lidi, s jakými si budu rozumět!), ale také smutku a strachu, co bude s přátelstvím- se mnou a s tehdejší nejlepší kamarádkou Lilly. Kamarádky. Přítelkyně. Na život a na smrt. Jako z knížek ztvárňované zážitky a pouto, které nikdy nikdo nepochopí. 
Po lednu (2012- 2.pololetí 4.ročníku)se toho hodně změnilo. Ve škole mě čekalo spousty práce, abych vůbec ukončila studium a mohla přejít. Nikdy jsem nepatřila k nejpilnějším studentům. Byla jsem jedna z hlavních spojek mezi taháky a problémy. Jestli mi něco šlo, byl to tělocvik a také výmluvy, které jsem měla pokaždé do detailu propracované. Ale co, povedlo se! V červnu 29., v pátek, jsem naposledy navštívila tenhle gympl, co by žákyně, rozloučila se se spolužáky a jakmile jsem naposledy překročila práh ve dveřích, poděkovala jsem za to, kolik zkušeností si s sebou z těchto čtyř let už na vždy ponesu. 

29.6. 2012 -naposledy ve 4.a