KRIZE

MIKA- Happy ending
Nenapadá mě nic zajímavého, o čem bych mohla psát. Až pak jsem si uvědomila, proč nepopsat právě onen všem tak známý stav. Ano, opravdu to známe každý. Krize. Ať už se jedná o vztah, školu, situaci v rodině nebo jen výpadek témat pro psaní například blogu (mně velice známé), jedná se o stav naší mysli, že všechno je (budu psát slušně) na nic. Důvodů může být opravdu mnoho. Můj brácha (7let) se při rodinné oslavě narozenin rozplakal, když nesfoukl všech sedm svíček na jeden nádech a já (buďme otevření) jsem ztropila hysterickou scénu včera v divadle, tři minuty před začátkem představení, kvůli vlasům- nešel mi kulmou natočit poslední pramen. Nezajímalo mě, 'Nikdo si toho nevšimne', jak mě uklidňovali. A proč? Protože já si toho všimnu a já to celých 90 minut budu vědět. Ať už jde jen o maličkosti nebo o velké věci, je to krize jako každá jiná a je důležité, uvědomit si, že to, co začne, musí jednou také skončit. Něco dřív, něco později. Ale uvědomme si, je to vážně tak špatné? Dáváme všemu opravdu správnou váhu? Bereme věci tak, jak jsou a nebo trošku tak, jak je sami chceme vidět? Většinou ne. Zastavme se a odpovězme si sami. Ano, já vím, možná máte problém, o kterém jste přesvědčeni, že nelze překonat. Možná právě teď prožíváte něco, co možná ani nikdo neví. Jste ponořeni do svého světa, obklopeni určitými hranicemi možností a heslo 'Všechno jde, když se chce' už dávno do vašeho slovníku nepatří. Vaše úsměvy jsou buď nucené a nebo vůbec nejsou. Vaše hlava jen těžce snáší nové informace a nemáte ani sílu dělat nové místo, na věci, které by vám možná pomohly. Lidé o vás říkají, že jste se změnili, ale s vámi už to ani nic nedělá, neubližuje vám to,  protože jediné, co opravdu chcete, je alespoň ten malý kousek vědomí, že je to trošičku lepší. Chtěli by jste utéct, pryč odsud nebo všechno ukončit, smazat a začít od znovu. Zavřít oči, zapnout hudbu a už nikam nikdy nemuset. Vaše večery patří přemýšlením, na které ale už dost často ani nemáte sílu, (v horším případě jsou to deprese), a s každým zhasnutím světla a ulehnutím do postele se sami sebe ptáte, jak přežijete zítřek. Den, který za pár hodin začne a vy budete zase muset vsát. Vstát a s novou, už předem ztracenou, nadějí vykročit do dalšího dne, i když už předem víte, že tenhle boj za štěstí je prohraný. Porazila vás úzkost, strach a vaše přesvědčenost, že všechno se hroutí a že takhle se žít dá. Ano, dá. Ale nemusí. Jo, já vím, je to jen úvaha. Pustíte si písničku, přečtete si pár řádků a možná se to bude podobat tak známému scénáři- podíváte se na americký dojemný film a dvě hodiny budete žít jen z něho a z představy, že chcete, aby se váš život změnil. (V listopadu 2011 jsem se podívala se třídou na gymnáziu na film Fame. V té chvíli jsem byla přesvědčená, že se na konzervatoř musím dostat a prostě tam musím a budu chodit! I moje nadšení trvalo necelý týden.) Pokud chcete, i takhle to může být. Můžete to tak nechat a dál se trápit, že nic nemá smysl.

Stav, který jsem výše popsala, není vymyšlený ani zkreslená představa, jak to asi zhruba chodí. Takhle se cítím já. Mám problém, o kterém zatím nemohu mluvit, ani psát. Ví ho jen mí nejbližší. Ještě do nedávna jsem na to byla úplně sama. Hodně dlouhou dobu o tom nikdo nevěděl. A to jen proto, že jsem to nikomu neřekla. Strach, úzkost, cítila jsem nenávist k sobě samotné a snažila se utíkat vypisováním pocitů do deníku. Nic mi nedělalo radost a úsměvy na mé tváři byly jen předstírané. Tohle všechno jsem měla, jen ne potřebu to někomu říct. Zítra to bude týden, co jsem se rozhodla tohle všechno změnit. Nevěděla jsem, jestli mi vůbec někdo dokáže pomoct a v prvních dnech jsem se schovávala v pokoji a brečela do polštáře, proč jsem to udělala. Proč jsem to někomu řekla. Nikdo mi nerozuměl a nikdo nevěděl, jak se cítím. Znáte to? Jste sami a ne, že nikoho nechcete, vy nikoho nepotřebujete! Opak je ale pravdou a fakt, že ve dvou se to lépe táhne, je skutečný. Prosím, pokud můžete, mluvte o svém problému. Já vím, mnohdy je to těžké a nemáte ani chuť se o to s někým dělit a v horším případě, ani nemáte s kým. Pokud je to tak, zkuste mi napsat, veřejně, klidně i neveřejně, na e-mail, na facebook nebo anonymně sem do komentáře nebo na ask.fm. Nebuďte sami na svoje strasti a problémy, protože to je to nejhorší, co můžete udělat. Ať už jde o špatně ostříhané vlasy (pro děvčata tragédie, že?), špatné vztahy v rodině, ve škole, až po zdraví.
Ať už se to zdá nyní jakkoliv, všechno má řešení. Já vím, jen těžko uvěřitelné pro někoho, komu zhasl i poslední plamínek naděje. Ale v momentě, kdy si začnete všímat kladných stránek vašeho všedního života (například sluníčko, podívejte ven, jak je tam krásně!) a na všem vidět špetku dobrého, hned bude všechno jednodušší.
Moje máma mi včera něco řekla. 'Život je o obdobích. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Ať už vlivem horoskopu, osudu nebo karmy. Každý tomu říká jinak, ale nazývá se to stejně- pokud jsi dole, máš prostě krizi. U každého se to projevuje jinak a každý to jinak chápe a vnímá. Ale ať už chceme nebo ne, všichni jsme na stejné vlně a jedeme ve stejném vlaku. Představ si plachetnici, na obrovském oceánu. Ty máš opravdu velké plachty, ale taky k nim potřebuješ vítr. A pokud nefouká, nemůžeš cestovat, plavit se dál. Jsi tak paličatá, že se nahneš přes palubu a snažíš se rukama pádlovat a plavit se dál. Víš, že to nejde, ale stejně prostě pádluješ a pádluješ, dokud se neudřeš a pak stejně pokračuješ, protože se nemůžeš smířit s tím, že by ses měla na chvíli zastavit. A od toho jsme tu my (rodina). Ty malé záchranné čluny vzadu, které se na první pohled mohou zdát jen jako nepotřebná okrasa. V tuhle dobu, kdy tobě ani vánek nepohne s plachtami, tě zapřáhneme a i když pomalu, tak přece, tě popotáhneme kousek kupředu. Je to v ten čas, kdy 'jsi dole'. Ale i to má něco do sebe. Načerpáš sílu a ve chvíli, kdy se tvoje plachty začnou napínat, až opět nabidou obrovských rozměrů, můžeš zase pokračovat dál. Budeš mít vítr v plachtách a můžeš se zase plavit, po tvojí cestě. Důležité ale je, abys věděla, že krizí si projde opravdu každý, několikrát za život. Někdy to trvá déle, někdo to má za sebou rychle. Každopádně to ale jednou skončí a i to nejhorší přebolí. Ty teď jen musíš přestat rukama chaoticky máchat ve vodě, protože to prostě nikam nevede, akorát se vysiluješ. My tě v tom nenecháme a věř mi, že všechno bude zase dobré.Mám tě ráda.' Pak mě objala a dala mi pusu na čelo.

Každý z nás má nějaký problém. Ale věřte mi, že s pevnými nervy, obrovskou vůlí a úsměvem na rtech se zvládne opravdu všechno. A to mi věřte, že moje máma má vždycky pravdu. Jde se prostě dál. Víte, jak to dopadlo na narozeninové oslavě? Vzala jsem Andreje na klín, mamka vzala sirky, zapálila všechny svíčky znova, on si otřel slzy a zvládl to na druhý pokus a všechno naráz! V divadle jsem vzala pinetku a přední pramínek vlasů připnula k mašli na levé straně- a přišlo mi to dokonce lepší, než kdy předtím. Přestaňte se ničit minulostí. Nemusíte zapomínat. Stačí, když budete vědět, že všechno je tak, jak má být, protože ať už chceme nebo ne, je to tak. Chybuje každý, tak se nebojte přiznat si, že tentokrát jste správný terč minuli vy. Omluvte se lidem, kterým jste ublížili a odpusťte těm, kteří ublížili vám. Oni na to jednou přijdou a svou chybu si uvědomí, protože pravda vyjde najevo vždycky. Udělejte si radost novým tričkem nebo si obujte tenisky a jděte se proběhnout ven, je tam krásně. Pusťte starou paní v metru si sednou, je to dobrý pocit, taky jsem nevěřila, dokud jsem to sama nepocítila. Chvalte se i za malé skutky a buďte na sebe pyšní. Ne namyšleně, ale hrdě. Na to má právo každý. Hlavu vzhůru a pevnou vůli, to je všechno, co potřebujete. Ještě stále nevěříte? Vždyť se podívejte na sebe, na svůj dosavadní život, kolik jste toho zvládli, co jste překonali a kam jste došli. Ano, tohle jsou ty důkazy a důvody, proč musíte pokračovat. Protože vítěz není ten, kdo neupadne. Vítěz je ten, kdo upadne a i přesto dokáže pokaždé vstát a pokračovat. Nevzdávejme to!