NEODKLÁDEJME NIC

'Ukliď si ,laskavě, ten bordel, dělá se mi z toho zle, když musím procházet kolem!', pravila sestra, jenž se mnou sdílí druhou polovinu třetího patra domu. 'Uklidni se! Tak mi zavři dveře a nic tě obtěžovat nebude. Můj bordel- můj problém!'
Ano, bohužel, je to přesně tak. Takhle to v životě chodí. Můj binec- můj zmatek- moje nervy. A už zase od pokoje můžeme pěkně navázat do každodenního života. 13.března mě napadla myšlenka a jak to běžně dělám, zapsala jsem si ji do mobilu, do poznámek. Stojí tam:
-Jsou věci, kterými se nejde zaobírat. Situace, které jsou nevysvětlitelné. Věty beze smyslu. Bezdůvodné chování a stavy, které nejdou popsat. Náhody jsou riskantní, lidé jsou nepochopitelní a doba zvrácená.
Ale pak stačí jediný úsměv, a ty pochopíš úplně všechno.-

Ano, doba je zvrácená. Opravdu moc. Všichni jsou uspěchaní, materialičští a uhánějí se. Dobře. Ale problém? Všichni to vědí, všude se o tom píše, všichni o tom mluví, ale nikdo nic neřeší. Nikdo se tím nezabývá. Možná, že pár jedinců, co jim hlavou prolétne myšlenka, že je něco špatně. Na pár minut. Ach Bože, k čemu pak tedy všechno je? K čemu tolik teorie, když pak nikdo není schopen praxe? Uvést věci do pohybu a uvědomovat si opravdovou podstatu všeho? Život není o tom, že si o něm přečtete v knize a u španělských telenovel si popláčete nad dojemným příběhem. To je scénář herců, vy máte svůj vlastní život, jste si toho vědomi? Mám strach, abych nezačala rozepisovat příliš témat dohromady, při mé snaze vyložit obsah mojí hlavy sem, na blog. Tolik bych si přála, abych vám mohla povědět úplně všechno, co se mi v hlavě honí a o čem přemýšlím každý den. Bohužel by mi asi velké množství z vás nerozumělo. Ale na všechno je dost času a postupně se společně dostaneme ke všemu, slibuji.
Šlo mi o to, že včera jsem jsem jela autobusem ze školy domů a v hlavě jsem si promítala své dětství. Ať už z jakéhokoliv pohledu, zasekla jsem se u toho, jak jsem se tehdy dívala na své tři starší sourozence. S Adélou (18) jsme chodily prozkoumávat obsah kontejnerů na věci za hřbitovem (to byste nevěřili, co se tam našlo věcí) a pak si rekonstruovat bunkr, co jsme měly v sadě za zahradou. Byly jsme si věkově i psychicky velmi blízké, takže byla jako moje kamarádka. Zato Adam (21) a Agáta (24) Alžbětou (25), to bylo něco jiného. Tři velikáni, chodící ven bez oznámení rodičům a vrchol všeho bylo, že si z lednice mohli vzít jogurt, aniž by potřebovali souhlas maminy. Sami si chodili kupovat oblečení a s klukem/holkou se vodili za ruku do kina. Vždycky jsem byla v sedmém nebi, když jsem s nimi mohla kamkoliv jít nebo jen poslouchat, o čem se spolu baví. A pak jsem si uvědomila, jak mě asi berou Andrej (7) s Amélií (3). Ty dvě malé ratolesti, co každé ráno vstávají a začínají den u pohádek v obývacím pokoji. Chtělo se mi brečet. Důvod? Na prstech bych dokázala spočítat dny, které jsem strávila opravdu s nimi. Dost možná na prstech jedné ruky.. 'Musím psát domácí úkoly, musím jít do školy, musím jít uklízet, jdu s kamarádkou nakupovat, jdu spát ke kamarádce..' Kde je ten čas malých sourozenců, strávený s jejich starší sestrou? Dnešní doba je taková, že si představujeme cíle. Dáváme si hranice, které chceme překonat. Klademe laťky, které chceme přeskočit. Úkoly, které chceme splnit. Udáváme takové cíle a jsme v daný okamžik přesvědčeni, že začneme hned. Z teď se ale stane 'za chvíli'. Pokračování? Máme přece mnohem důležitější věci na práci, které nepočkají a nebo nemáme energii, na věčné odhodlávání. A tak to raději rovnou vzdáme a zapomeneme.. 

Momentálně teď ležím na posteli ve svém pokoji. Lehla bych si na gauč nebo si sedla ke stolu, ale vzhledem ke stavu, v jakém se moje malá místnost nachází, to není možné. Všude oblečení (opravdu naprosto VŠUDE), sešity, učebnice, laky na nehty, natáčky a vůbec všechno, co před čtrnácti dny bylo obsahem skříní. Židli mám doslova obsypanou vším možným, tudíž odsunout ji by znamenalo příliš mnoho zmatku už v tak velkém nepořádku. Pavilón opic, chlív, Hlavní nádraží.. Prostě strašlivě neuklizený pokoj. Já vím, možná se vám zdá, že skáču z tématu na téma, ale když budete pozornější a zamyslíte se, přijdete na to, že všechno souvisí se vším. Pozastavme se. Na chvíli. Na malý okamžik. Kolik věcí jste chtěli udělat a neudělali? A co přesně to bylo? Je toho dost, že? Vidíš, moc dobře to víš, ale neuděláš s tím nic. Jen pokračuješ ve čtení a dost možná se ti v hlavě vybavuje ta kopa 'odložených' věcí. Řekla bych:'Smutné..', a ukončila příspěvek. Ale to bychom nebyli na mém blogu. 

Chystáte se na něco už dlouho a nejste schopni se k tomu dokopat. Dobře, stalo se, neměli jste možná čas, měli spoustu povinností nebo zdravotní problémy..Teď ale můžete. Udělejte to hned! Napište tu dlouho plánovanou zprávu známému, udělejte 20 sed-lehů a 30 dřepů s výskokem a na dnešek konečně první čárku do tréninkového diáře. Napište si jídelníček na týden dopředu a zítřejší ráno začněte zdravou snídaní. Založte si hezký sešit do školy a protřiďte skříň s oblečením. Všechno je jen o začátcích. Nikdy jsem se k ničemu nemohla dokopat. A teď? Jím zdravě, chodím cvičit, v neděli jdu do kina s Andrejem a zítra si jdu koupit učebnici na angličtinu (používáme ji od září). Zkuste něco změnit, ať už je to cokoliv. Něco ve škole, doma, kdekoliv. Změňte něco v sobě a vyškrtněte se ze sloupku lidí, kteří tohle už dávno vzdali. Ať už je vám klidně spoustu let, ať už jste se s tím vším dávno rozloučili, nikdy není pozdě. Protože jen z malých kousíčků vzniká velký svět. Tak si poskládejte ten svůj. Ovládněte ho a zařiďte podle svého. A nezapomeňte mít radost.