UVAŽUJME

Dnes jsem se zamýšlela nad tématem ‚zbytečné problémy ve vztahu‘. Je hrozné, jak se jedním malým omylem stane obrovská tragédie. Sledujte.

Máme nějaký problém.  Ať už se to týká malé nebo přílišné opilosti (‚Dohodli jsme se na třech skleničkách. O čtvrté nepadlo ani slovo, miláčku.‘) naší druhé polovičky z předešlé noci na oslavné party známého, štve nás to, či možnost druhá, mrzí nás to. Cítíme se ublíženi, a když se tedy další den dohodneme na schůzku a blížíme se na místo určení v daný čas, přicházíme s pocitem naprosté ublíženosti a tváříme se ‚Vážně ti nerozumím, jak si to mohl udělat!‘. Přitom jsme přesvědčeni o špičkově herecky provedené etudě na téma ‚Ach Bože! Jak si mohl?‘ (možná sem tam zabádáme v myšlenkách, proč vlastně jsem se nedal na obor herecký, jednou bych byl určitě světoznámý herec), přičemž nahodíme ještě víc kamennou tvář a natočíme hlavu ke slunci, aby bylo znát vynuceného lesku v našich očích. Myšlenky máme kdesi ve vzdušném pohledu na nás samotné, a čím více se přibližujeme k osobě, na nás čekající, tím více jsme vnitřně přesvědčeni, že skutek, kterého se partner dopustil, je opravdu strhující a za zfilmování by se z toho jistojistě stala naprostá pecka roku, ba co víc, dalších 12 generací by tento filmový snímek mělo uchováno v paměti! Teď ale zpět. Klademe nohu za nohou a stále se přibližujeme. V hlavě již máme nachystaný seznam úkolů, které bude muset přítel splnit, aby se odhřešil a hned na to v hlavě vidíme pozlacený list papíru, kde je velkým písmem nadepsáno: PRAVIDLA. Doma jsme bedlivě seděly za psacím stolem a připravovaly si úvodní řeč, jež proneseme, při prvním pohledu na schůzce a před zrcadlem si trénovaly gestikulaci a výraz ve tváři, který by se nejlépe hodil k husté atmosféře, až se setkáme. Máme dokonale propracovaný příchod, hodný nejlepšího evropského choreografa a i pozpátku bychom přeříkaly náš obdivuhodný přednes. Stejně tak, jako jsme se tím celý den užíraly, čekáme totéž od druhé polovičky. A tak si v představách trénujeme slovní přetahovačky a po skoro div ne fyzickém útoku nastane hluboké ticho. Následuje omluva partnera, která vyústí ve třiceti vteřinový (opět jsme v americkém filmu) polibek. Všude balónky ve tvaru srdíček, bílí holubi a na lavičkách dojetím pláčou přihlížející. To se nám odehrává v hlavě. Možná vám toto přijde humorné, ale jakmile jsem si uvědomila, že to není žert, smích mě přešel. Pak totiž dorazíme na místo. Jakmile zjistíme, že naše drahá polovička, ne jenže v pravé ruce nedrží puget o 100 růžích, v levé obrovského plyšového medvěda (kvůli kterému jsme půl hodiny vyklízely místo vedle gauče, abychom ho měly kam uložit), ale dokonce nikde není ani známky po té romantické hudbě, na jejíž poslední závěrečnou gradaci měl nastat vášnivý polibek, naše plány jsou ta tam. A co víc. Přítel se usmívá od ucha k uchu a ještě má tu drzost, zamávat vám, abyste ho viděla. V tu ránu vám tělem projede taková zlost, že by jste nejradši vzala obrovské kladivo a praštila ho do hlavy. Pak byste si nad něho stoupla, ruce v bok, a čekala, dokud by se neprobral. Ovšem, moc dobře víte, že nic z toho nikdy nemůže být reálné. Nasadíte alespoň výraz hodný válečnice. Jakmile ale stojíte před ním, on vás obejme, dá pusu na čelo a vy se mu div ne vysmeknete a upravíte si pomačkaný top, který se opovážil vám svým obětím pomuchlat. Jenže zde je problém. On nic nepoznal. Jeho hlavou neproběhla jediná myšlenka, týkající se včerejšího večera a o skleničku víc, než jste byli domluvení. Jste zmatená, zároveň nabuzená na boxový zápas a máte sto chutí zout si vysoké podpatky, jedním ho přikovat k dřevěnému prknu lavičky (kde mimochodem nesedí žádní dojatí přihlížející, jak jste očekávala), druhý zahodit a dát se na útěk. První ceduli, označující danou polohu, byste otočila o 180 stupňů. To aby neměl nejmenší šanci vás už nikdy najít. A pak? Při vašem snění vás vyruší tři slova. Ta tři slova, znějící ve vaší hlavě ještě další tři týdny. ‚Děje se něco?‘. Ze všeho nejradši byste mu plivla do obličeje a tak se alespoň podíváte na jeho obličej, kam by se to hodilo. Jenže se setkáte pohledem. Možná, že to je jen na dvě vteřiny, ale pro vás je to v tu chvíli nejspíš ten nejdelší pohled, který jste kdy zažila. V hlavě se vám rozezní zvuk jeho hlasu, když vyslovuje vaše jméno a dost možná až právě teď si uvědomíte, že halenku vám pomačkal jeho velkými rameny, díky kterým se pokaždé cítíte v takovém bezpečí. Jen pootevřete pusu a teď už byste si jen matně vybavila začínající větu, vašeho slavného sloganu. A tak se ze tří listů formátu A4, s vaší stížností, stane jednoslovná odpověď. ‚Nic.‘ A tak společně s úsměvem smázneme celou záminku o možný budoucí konflikt.

A teď máme problémy rovnou dva. Jenže na tyhle existuje velice prostý a jednoduchý lék. Začala bych ‚Když máte jakýkoliv problém, řešte ho na rovinu‘, ale vzhledem k tomu, že tohle se týká spíše dívek, musím začít něčím jiným a připojím to až za to. Takže: Holky, nebuďme takové hysterky a před tím, než budeme řešit naše tragické problémy a v hlavě si přehrávat srdceryvné příběhy, dejme jim tu správnou váhu a zkusme se zamyslet, je-li to vůbec problém. Nemám pravdu?