JDI DÁL

Šlapej dál,
i když cesta se mnohdy nazdá být tvá,
šlapej dál i v přezčasí,
nikdy se neskrývej, ať je jakékoliv počasí.
Dělej další a další krok,
když je potřeba, udělej i dlouhý skok.
Najdi sílu potřebnou,
jen ty sám se řiď vůlí tvou.
Překonej i co tě skolí,
zapomeň na vše, co bolí.
Chovej se, jak máš to v duši,
netvař se jen, jak ti to sluší.
Projdi tunelem upřímnosti,
nezapomeň, že i ostré sklo štěstí nosí.
Nech zahojit kudly v zádech,
vždy pak zvládni další výdech i nádech.
Zahoď i nejcennější věc,
kdyby hrozilo, že sám tu zůstaneš.
Nebuď takový materialista,
než výbuch vzteku, raději napočítej do sta.
Neboj se vystoupit z davu,
všem věcem přikládej pravou váhu.
Ne vždy přemýšlej rozumem
a přestaň se schovávat za lidem.
Máš právo dostat svojí roli,
ale počítej s tím, že to něco stojí.
Přestaň býti naivní,
a varuji tě: Nezpychni.
Řiď se podle svého řádu,
nepodceňuj ničí radu.
Najdi v sobě naději
a přestaň říkat, že zázraky se nedějí.
Hledej sílu v srdci svém
a nikdy se nevzdávej!

STŮJ SI ZA SVÝM SNEM

Když jsme byli malí, ani se nás nikdo nemusel ptát a sami od sebe jsme vykřikovali, čím chceme být. Popelářem, vesmírným kosmonautem, princeznou nebo medailistkou. U mých starších sester převládali veterinář, lékař nebo porodní sestra a co se týče mě, vítězil sumo zápasník. Neřešila jsem, že jsem byla vyhublá, měla div ne podvýživu a unesla maximálně panenku a k ní plyšového medvídka, to aby jí nebylo smutno. Cílevědomost v tomhle malém věku byla jedna z věcí, která v našich hlavičkách převládala a když jsme si něco umanuli, prostě jsme to uskutečnili. Fantazie neznala mezí, jedna malá šiška nás zavedla do říše mezi víly a lesní jednorožce na celé odpoledne, když v neděli pršelo, kapičky na skle v obývacím pokoji byly formule, závodící o zlatý pohár. Naše hlasy by v té době zvládli celé hodiny animovat nekonečné příběhy o barbinách a kenech a módní trháky jsme dokázali vykouzlit i z máminy staré utěrky z kuchyně na nádobí. Čím víc jsme ale rostli, tím víc nás dospělí kárali a napomínali, že plyšový pes přece nikdy nemůže mluvit a vláček nikdy nemůže jezdit pořád dokola. Auta potřebují benzín a polévka z písku přece není jídlo. Vzali nám fantazii a hry se mohou hrát až po jídle a po domácích úkolech. Jistě, je důležité, aby si rodiče udržovali autoritu, ale ještě mnohem důležitější je, aby si dítě věřilo a dokázalo si stát za tím, co chce. Když se dnes zeptáte patnáctiletého dítěte, čím chce být, až vyroste, co vám odpoví? Zkuste to. A pak si uvědomte, že je důležité, věřit ve vlastní cíle. Nebojte se klást si vysoké nároky a plánovat ty nejvyšší cíle. Chtějte to nejlepší a perte se o to, co chcete. Chtějte být šťastní, chtějte mít to, po čem opravdu toužíte a nemějte strach, že vám to nevyjde. Riskujte, zkoušejte a bojujte. Chyby nejsou chyby, ale pouhá ponaučení, díky kterým se dostáváme dál. Buďte nadšeni i z maličkostí a chvalte se za každý úspěch. Každý může získat to, co vážně chce. I ty. Proč lidé ztrácí víru v sebe a přestávají si uvědomovat svou cenu? Každý z nás je perfektní, ojedinělý a dokáže spoustu věcí, co ostatní neumí. Ne vždycky se setkáš s lidmi, kteří tě pochopí. Budou tě odsuzovat a shazovat dolů za něco, co děláš nebo o co se pokoušíš. Neohlížej se za nimi. Možná, že v tom nejsi nejlepší, ale zkoušíš to a snažíš se. Slib sám sobě, že nikdy neskončíš. Že nikdy nepřestaneš v tom, za čím si jdeš. Nesmíš se vzdát. Nemůžeš jen tak přestat. Nemůžeš udělat to, na co všichni ostatní čekají! Vybuduj si své místo a pak porosteš společně s ním. Buď silný, věř ve své sny a jakmile to dokážeš, začnou v tebe věřit i ostatní. Buď to ty, kdo jednou bude vzorem pro všechny ostatní. Každý z nás dostal šanci. Záleží už jen a jen na tobě, jak ji využiješ. Můžeš ji naplnit a být nadějí pro všechny ostatní. Otevírat dveře tam, kde je temnota zavře a rozdmýchávat plameny, které samotou uhasli. Můžeš oživovat květiny, které zklamání zahubilo a dát nový čas všem nevyplněným přáním. A tam, kde se i ta všechna poslední zbylá naděje vytratí, ji právě ty můžeš vrátit a způsobit, aby všichni ostatní uvěřili. Stůj si za svým snem. Ano, dokážeš to a ano, má to cenu. Tak se jdi rvát a nevzdávej to.

PODĚKOVÁNÍ

Ahoj,
v dnešním článku bych se chtěla pozastavit u vás. Nevím, kolik lidí můj blog čte, pravidelně, či jen tak sem tam o něj zavadí okem. Ale každopádně tu mám počítadlo, které mi ukazuje počet zobrazení stránky. Tudíž vím, že zhruba 400 lidí už přes něj očima přelétlo. Ať už je to pro někoho málo, či hodně, já musím říct, že jsem hodně mile překvapena, protože tohle jsem za dva dny, co je stránka na světě, nečekala.
Abych byla upřímná, já nestojím o obdiv. Jasně, je příjemné, když vám na ask.fm chodí otázky s textem 'Jen tak dál!!' nebo 'Tvůj blog je dokonalý! Vážně tě moc obdivuju!', ale proto to nedělám. Tohle jsou spíš ty malé části, které vás zahřejí u srdce a po večerech se nad nimi pousmějete. Skutečný důvod je ale ten, že když vám někdo napíše, že díky vám si něco uvědomil nebo váš příběh, či text ho rozesmál nebo potěšil.. tak to je ono. Pocit, že nejste zbyteční a že možná pro vás je to jen 30 minut u počítače, s prsty na klávesnici, ale pro někoho to může být pochopení, porozumění, uvědomění si nebo odrazový můstek k čemukoliv. I kdyby něco z toho, co tvořím, vykouzlilo úsměv jedinému člověku, kdyby jen jediná osoba našla kus sebe v mých textech, kdyby se díky sepsanému příběhu ozval jediný smích, uvnitř mě bude neskutečný pocit vděčnosti a radosti, že jsem to pro někoho mohla udělat. Chtěla bych vám všem moc poděkovat, za vaše vzkazy a za zprávy, ve kterých se mnou sdílíte radost z blogu. Doufám, že to, co píšu se vám líbí a jste s obsahy příspěvků spokojení. Moc mě to baví a postupem času bych chtěla zkracovat intervaly mezi přidanými vzkazy. A ještě další věc. Chtěla bych vás poprosit, aby jste se nebáli nebo nestyděli mi cokoliv napsat nebo se mě na něco zeptat. Pokud máte jakékoliv dotazy, na něž by jste rádi znali odpověď nebo můj názor, s radostí vám odpovím.  Ráda si přečtu i vaše názory nebo návrhy či téma na příspěvky, které by jste tu chtěli mít. K tomu slouží komentáře pod příslušnými články, ask.fm nebo facebook. Kontakt najdete v pravé části blogu v kolonce FIND ME. Ještě jednou, mockrát děkuji všem, kteří se společně se mnou na tomto podílejí, ať už čtením, či názory. Jsem šťastná za to, že jsem si blog založila a že se takto postupně rozvíjí. Doufám, že si najdeme společnou cestu a témat, která vás budou bavit, bude stále víc. Děkuji!

TRY IT!

Sedíš na posteli, na křesle nebo kdekoliv jinde, kde se v podivně zkroucené poloze snažíš najít nejen pohodlí, ale také především odpověď na tvou otázku. Jenže tvá otázka nebyla správně položena. Chyba. Není to tvá chyba. Nedokážeš to správně zformulovat, aby něco z toho, o čem přemýšlíš, dávalo alespoň z nejmenší části smysl. Takže, nikdo ti nemůže pomoct. I kdyby mohl, vlastně by nemohl, protože tohle se vyřešit nedá. Bádáš všemožně a křečovitě svírajíc oči se snažíš přijít na to, co se vlastně stalo. Vše se opakuje pořád a pořád dokola, protože hledáš odpověď na něco, co ani nedokážeš přesně popsat nebo určit. Ať už je za tím cokoliv, bolí to, že? Ráda bych něco řekla. Nebuďme zbabělí a postavme se všemu, i kdyby to vypadalo na marný boj. Člověk má přijmout to, co přijde, ale není tomu tak v případě, pokud ví, že to může ovlivnit. A ať už si lidé myslí, co chtějí, je to tak. Stačí jen trocha kuráže a odhodlání. A ne? Tak vstaň a jdi si pro to, co chceš. Že je pozdě? Něco ti řeknu:  Nikdy není pozdě, cítit, že teď je ten správný čas. Odhoďme zábrany, nasaďme úsměvy a pojďme být mladí. Nic není ztraceno, dokud to ty neopustíš a nikdo ti nemůže ublížit, dokud mu to nedovolíš. Vždycky je ten správný čas a všechno, co uděláš, je správné. Stačí tvé přesvědčení a fakt, že jsi si toho vědom. Všechno má svůj smysl. Někdy je to nejšílenější řešení tím nejlepším a často nás překvapují věci, které čekáme nejmíň. Jestliže si dokážeš přát, zvládneš i doufat a věřit.  Musíš o tom pořád přemýšlet a říkat si ‚Co kdyby..?‘.  Omílat si tuto otázku stále dokola a propadat panice, že jsi všechno promarnil a zahodil. Že se ti všechno rozplynulo. Proklouzlo v dlaních a uteklo pryč. Tvůj důvod ke štěstí vymizel spolu s krásnými myšlenkami při usínání a místo toho je nahradily obavy a ten těžký pocit v levé části hrudníku. Přestaň s tím a začni věřit a přát si. A ptáš se, co pak? Můžeš to uskutečnit. Můžeš to zkusit a s každou novou nadějí doufat v úspěch a znovu se v zrcadle seznamovat s nadšením v tvých očích. Můžeš pokračovat ve všem, co začneš!

Stále sedíš na posteli a před tebou je poslední otázka- proč? Protože pro to uděláš všechno a nikdy nebudeš litovat, co si do toho vložil. A když se to podaří? Ten úspěch tě pokaždé dostane dál a nakopne k novým začátkům. A pokud ne? Někde na tebe čeká něco lepšího, věř mi. To, co je opravdu pro tebe.  Takže se usměj se a jdi dál. S tím nejlepším pocitem, že si to nevzdal.

UMĚNÍ

Umění milovat. Umění odpustit. Umění vstát a jít dál. Umění se smát. Umění vidět naději v posledním žhavém uhlíku . Umění chápat, že i drahými drahokamy vyskládaný krb je nic, když není oheň, který by v něm hřál. Plamen, který by plápolal a za nočních časů rozjasňoval líce šťastných dětí. Umění rozeznat radost od dětskosti a v jediném momentu umět pocítit totéž. Lusknutím prstu. Obojí dohromady. Umění všímat si. Umění věřit v zázraky a vědět, že nikdy nejsme sami. Umění přijímat věci, jak přijdou. Umění neprat se s nimi. Umění být vděčný. Umění být silný, ne mít sílu. Umění potěšit obyčejným slovem a rozveselit jediným gestem. Umění bránit, chránit a opatrovat. Umění postarat se o to, co je důležité. Umění být hrdý, ne namyšlený. Umění pochopit vše. Umění nebát se. Umění překonávat vlastní překážky. Umění pomoci. Umění nevzdat se. Umění pokračovat a rvát se sám se sebou. Umění naplnit své ego bez známky závisti. Umění přát ostatním. Umění žít nynější okamžik. Umění přiznávat. Umění smát se. Umění odpouštět, ne, zapomínat. Umění děkovat. Umění zkrášlovat. Umění porozumět, nemít strach. Umění věřit. Umění prožívat. Umění přiznat si. Umění všímat si. Umění plakat. Umění cítit bolest. Umění čekat. Umění vytrvalosti. Umění pečlivosti. Umění chtít. Umění nevzdat se. Umění pamatovat si. Umění snít. Umění pečovat. Umění radovat se, slavit a tancovat. Umění rozhodnout. Umění stát si za svým. Umění darovat úsměv i v těch nejtěžších chvílích. Umění chytit za ruku a beze slov vyjádřit pocit. Umění jediným pohledem říct, že rozumíš. Umění nikdy nepropadnout obavám. Umění být člověkem. Umění milovat. Teď, vášnivě, bez kompromisně, prožitě a jakoby to bylo naposled. Umění žít. Umění pochopit a přijmout sám sebe. Protože to je to jediné, o co jde..

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Budu sem přidávat vlastní tvorbu a psaní, kterému se ve volných chvílích, ať už na cestách, či jen po večerech, věnuji. Doufám, že ať už to bude někdo číst nebo ne, že v tom alespoň někdo najde kus sebe. Zatím mám jen starší texty, které jsem sdílela maximálně tak na facebooku v popiskách u fotek, tak sem tam sem něco přidám. Doufám, že už brzy to budu kombinovat s něčím novým, což už pak budu psát jen sem. Budu moc ráda, pokud se vám aspoň něco zalíbí. 

Ples Pražské konzervatoře

Začalo to tak nevinně..

Díky generální zkoušce v Lucerně jsem se musela společně se svou třídou dostavit už na 17:00 a většinu času pak prosedět v malé ,ne zrovna útulné, šatničce, kdesi v podzemí velkého sálu. Převlékli jsme se na Pomádu a čekali, čekali, fotili se, čekali, dělali bordel, čekali a pak si konečně užili svoje dvě minuty na parketě a se strašným nadšením, že jsme užiteční, jsme se na sebe culili a snažili se o co nejlepší výkony. Pak jsme se vrátili do šatny a převlékli se na začátek plesu v 19:00. Ach, jak na nás musel být krásný pohled. Teď se ještě holky nesly jako princezny a chlapci se chovali džentlmensky. Měli jsme volno a tak ani nemusím dodávat, že když nás ve 20:30  řadili do zástupů,na imatrikulaci, pěkně prváky vedle prváků, aby každý z nás dostal kytičku na svoji hruď, brali jsme to pěkně s nadhledem, neboť hodina a půl je dost času...a navíc, herecký obor je jedna kapitola sama o sobě.

Slečnám tedy nechyběl ladný krok a všichni slovům 'Jděte ob jednoho- kluk-holka-kluk-holka!' , jak je vidět, rozuměli. 

 Další hodina a půl pauzy, kdy kytičky z imatrikulace našly své místo v kabelkách nebo v šatně, ještě aby ne, když je alkohol 18+,(jsme tak chytří!!) prosezená většinou po menších skupinkách u baru, či opět v šatně nebo s rodiči a známými. Ve 22:00 jsme měli tancovat ono slavné vystoupení. Kdyby jste nás viděli.. Nakráčeli jsme na schody od parketu a poslušně čekali, až přijde náš čas. Holky sukýnky v barvách triček jejich partnerů na tanec, všichni rozesmátí a jen málo kdo střízlivý. 

Jenže nikdo neměl obavy, všichni jsme si přišli dospělí a v momentě, kdy jsme se postavili na naše pozice 

a začala hrát hudba, úplně všichni jsme nahodili strašně vážné výrazy a mysleli si, Bůh ví, jak nejsme dobří tanečníci. Dobří možná ne, ale pohled na nás musel být k nezaplacení. 

Smáli jsme se i tomu, co nebylo vtipné a co chyba nebo špatný krok, to další důvod k výbuchu smíchu. Ale zvládli jsme to a sklidili jsme potlesk, načež jsme se chytli všichni za ruce a zase se zatvářili jako děsní mašťáci (-aspoň, co se mojí třídy týče). A potom bylo opět volno. Fotili jsme se, holky (teď už tak 4/5) bez bot a kluci s napůl rozepnutou košilí a sako už jste zahlédli většinou jen na rodičích nebo starších příslušnících akce. Bylo to fajn a když se po půlnočním představení pustila jiná hudba, než na jakou se doposud tancovalo v páru, všichni tancovali jako šílení. Ze začátku to bylo ještě krocené, ale ke konci už se na zemi válely boty, silikonové vycpávky do podprsenky nebo dokonce i mobily a tak dále. Nechyběla ani after párty, která pokračovala ve velkém stylu a kde se seznámil snad každý s každým, všichni byli milí a tancovali až do rána. Cestu domů mi dělalo společnost  šest spolužáků (tři kluci a tři holky), kteří jeli se mnou a přespali v postelích u mě doma. Mohla bych přihodit ilustrační foto, ale myslím, že i pouhá představa stačí. Byli roztomilí, když jsem je jednoho po druhém budila a vodila na autobusovou zastávku, podle toho, jak jim jeli domů vlaky nebo autobusy. S těmi, co bydlí v Praze, jsme pak šli na poslední tři hodiny do školy, alespoň si tam sednout a dělat, že nasloucháme kantorům. 

Ples byl super, strašně se těším na fotky a na příští rok! 

(Září)La Fabrika

Divadlo!
V srpnu jsem získala roli v pražském divadle La Fabrika v představení s názvem Pěna dní. Byli obsazeni také můj spolužák Adam Mišík,  spolužačka Sára Sandeva a  Honza Komínek, též z konzervatoře, ale ze 3.ročníku (HDO). Další role patří Pavlu Liškovi. V září. říjnu a listopadu jsme pilně a pořád zkoušeli. Často to obnášelo výdrž, protože ráno jsme vstávali do školy, končili jsme většinou kolem 16:00 a pak jsme společně jezdili na zkoušky. Divadlo jsme opouštěli většinou kolem 23:00, takže domů jsem se dobelhala až tak kolem půlnoci. A takhle pořád dokola. Stálo to ale za to a 28. listopadu proběhla premiéra, na kterou budu vzpomínat už na pořád. Nezapomenu moment, kdy jsme dohráli poslední scénu a zhasla světla. V sále bylo ticho a když se rozsvítilo, spustil se bouřlivý potlesk. Moje úplně 1.vystoupení!

 

Máme za sebou už 10. reprízu a je to pořád lepší a lepší! 

(Září)První školní den

Sešli jsme se ráno před New Yorkerem na Václavském náměstí. Bylo to zvláštní. Všichni tak upravení a vyplašení. Na sobě galantní oblečení a v ruce vysvědčení z posledního roku základní školy. Bylo nás celkem 15. Devět kluků a šest holek. Všichni jsme se objímali a říkali si, jak moc se těšíme do školy, na ty společné roky. Píšu to zpětně, tudíž už se na to koukám s malým odstupem. V té době jsem měla o každém z mých spolužáků úplně jinou představu, než jací doopravdy jsou. A teď? Všechno je úplně jinak.

DO ČERVNA 2012

Odchod z gymnázia

Chodila jsem čtyři roky na osmileté gymnázium (Jaroslava Heyrovského), kde jsem se hodně ponaučila. Nejen v teoretických předmětech, že netopýr je savec a patentový úřad odmítá patentovat perpetuum mobile, to také. Ale ze všeho nejvíc mi dalo zjištění, že taková škola není pro mě. Ano, stálo mě to sice čtyři roky dřiny, přemlouvání, jeden reparát z matematiky, hádky doma, nespokojenost a ne zrovna kamarádský vztah ve třídě, ale lepší pozdě, než nikdy. A co? Zkusila jsem si to a teď vím, jak to na gymnáziích a podobných školách chodí. 31.ledna 2012 se moje číslo 124 objevilo na dveřích Pražské konzervatoře, ve sloupku 15ti přijatých uchazečů na obor HDO- hudebně dramatický. Tekly slzy. Radosti (- vždyť mě čeká šestileté studium oboru, jemuž se chci už od mala věnovat a co víc, možná konečně potkám lidi, s jakými si budu rozumět!), ale také smutku a strachu, co bude s přátelstvím- se mnou a s tehdejší nejlepší kamarádkou Lilly. Kamarádky. Přítelkyně. Na život a na smrt. Jako z knížek ztvárňované zážitky a pouto, které nikdy nikdo nepochopí. 
Po lednu (2012- 2.pololetí 4.ročníku)se toho hodně změnilo. Ve škole mě čekalo spousty práce, abych vůbec ukončila studium a mohla přejít. Nikdy jsem nepatřila k nejpilnějším studentům. Byla jsem jedna z hlavních spojek mezi taháky a problémy. Jestli mi něco šlo, byl to tělocvik a také výmluvy, které jsem měla pokaždé do detailu propracované. Ale co, povedlo se! V červnu 29., v pátek, jsem naposledy navštívila tenhle gympl, co by žákyně, rozloučila se se spolužáky a jakmile jsem naposledy překročila práh ve dveřích, poděkovala jsem za to, kolik zkušeností si s sebou z těchto čtyř let už na vždy ponesu. 

29.6. 2012 -naposledy ve 4.a