NEODKLÁDEJME NIC

'Ukliď si ,laskavě, ten bordel, dělá se mi z toho zle, když musím procházet kolem!', pravila sestra, jenž se mnou sdílí druhou polovinu třetího patra domu. 'Uklidni se! Tak mi zavři dveře a nic tě obtěžovat nebude. Můj bordel- můj problém!'
Ano, bohužel, je to přesně tak. Takhle to v životě chodí. Můj binec- můj zmatek- moje nervy. A už zase od pokoje můžeme pěkně navázat do každodenního života. 13.března mě napadla myšlenka a jak to běžně dělám, zapsala jsem si ji do mobilu, do poznámek. Stojí tam:
-Jsou věci, kterými se nejde zaobírat. Situace, které jsou nevysvětlitelné. Věty beze smyslu. Bezdůvodné chování a stavy, které nejdou popsat. Náhody jsou riskantní, lidé jsou nepochopitelní a doba zvrácená.
Ale pak stačí jediný úsměv, a ty pochopíš úplně všechno.-

Ano, doba je zvrácená. Opravdu moc. Všichni jsou uspěchaní, materialičští a uhánějí se. Dobře. Ale problém? Všichni to vědí, všude se o tom píše, všichni o tom mluví, ale nikdo nic neřeší. Nikdo se tím nezabývá. Možná, že pár jedinců, co jim hlavou prolétne myšlenka, že je něco špatně. Na pár minut. Ach Bože, k čemu pak tedy všechno je? K čemu tolik teorie, když pak nikdo není schopen praxe? Uvést věci do pohybu a uvědomovat si opravdovou podstatu všeho? Život není o tom, že si o něm přečtete v knize a u španělských telenovel si popláčete nad dojemným příběhem. To je scénář herců, vy máte svůj vlastní život, jste si toho vědomi? Mám strach, abych nezačala rozepisovat příliš témat dohromady, při mé snaze vyložit obsah mojí hlavy sem, na blog. Tolik bych si přála, abych vám mohla povědět úplně všechno, co se mi v hlavě honí a o čem přemýšlím každý den. Bohužel by mi asi velké množství z vás nerozumělo. Ale na všechno je dost času a postupně se společně dostaneme ke všemu, slibuji.
Šlo mi o to, že včera jsem jsem jela autobusem ze školy domů a v hlavě jsem si promítala své dětství. Ať už z jakéhokoliv pohledu, zasekla jsem se u toho, jak jsem se tehdy dívala na své tři starší sourozence. S Adélou (18) jsme chodily prozkoumávat obsah kontejnerů na věci za hřbitovem (to byste nevěřili, co se tam našlo věcí) a pak si rekonstruovat bunkr, co jsme měly v sadě za zahradou. Byly jsme si věkově i psychicky velmi blízké, takže byla jako moje kamarádka. Zato Adam (21) a Agáta (24) Alžbětou (25), to bylo něco jiného. Tři velikáni, chodící ven bez oznámení rodičům a vrchol všeho bylo, že si z lednice mohli vzít jogurt, aniž by potřebovali souhlas maminy. Sami si chodili kupovat oblečení a s klukem/holkou se vodili za ruku do kina. Vždycky jsem byla v sedmém nebi, když jsem s nimi mohla kamkoliv jít nebo jen poslouchat, o čem se spolu baví. A pak jsem si uvědomila, jak mě asi berou Andrej (7) s Amélií (3). Ty dvě malé ratolesti, co každé ráno vstávají a začínají den u pohádek v obývacím pokoji. Chtělo se mi brečet. Důvod? Na prstech bych dokázala spočítat dny, které jsem strávila opravdu s nimi. Dost možná na prstech jedné ruky.. 'Musím psát domácí úkoly, musím jít do školy, musím jít uklízet, jdu s kamarádkou nakupovat, jdu spát ke kamarádce..' Kde je ten čas malých sourozenců, strávený s jejich starší sestrou? Dnešní doba je taková, že si představujeme cíle. Dáváme si hranice, které chceme překonat. Klademe laťky, které chceme přeskočit. Úkoly, které chceme splnit. Udáváme takové cíle a jsme v daný okamžik přesvědčeni, že začneme hned. Z teď se ale stane 'za chvíli'. Pokračování? Máme přece mnohem důležitější věci na práci, které nepočkají a nebo nemáme energii, na věčné odhodlávání. A tak to raději rovnou vzdáme a zapomeneme.. 

Momentálně teď ležím na posteli ve svém pokoji. Lehla bych si na gauč nebo si sedla ke stolu, ale vzhledem ke stavu, v jakém se moje malá místnost nachází, to není možné. Všude oblečení (opravdu naprosto VŠUDE), sešity, učebnice, laky na nehty, natáčky a vůbec všechno, co před čtrnácti dny bylo obsahem skříní. Židli mám doslova obsypanou vším možným, tudíž odsunout ji by znamenalo příliš mnoho zmatku už v tak velkém nepořádku. Pavilón opic, chlív, Hlavní nádraží.. Prostě strašlivě neuklizený pokoj. Já vím, možná se vám zdá, že skáču z tématu na téma, ale když budete pozornější a zamyslíte se, přijdete na to, že všechno souvisí se vším. Pozastavme se. Na chvíli. Na malý okamžik. Kolik věcí jste chtěli udělat a neudělali? A co přesně to bylo? Je toho dost, že? Vidíš, moc dobře to víš, ale neuděláš s tím nic. Jen pokračuješ ve čtení a dost možná se ti v hlavě vybavuje ta kopa 'odložených' věcí. Řekla bych:'Smutné..', a ukončila příspěvek. Ale to bychom nebyli na mém blogu. 

Chystáte se na něco už dlouho a nejste schopni se k tomu dokopat. Dobře, stalo se, neměli jste možná čas, měli spoustu povinností nebo zdravotní problémy..Teď ale můžete. Udělejte to hned! Napište tu dlouho plánovanou zprávu známému, udělejte 20 sed-lehů a 30 dřepů s výskokem a na dnešek konečně první čárku do tréninkového diáře. Napište si jídelníček na týden dopředu a zítřejší ráno začněte zdravou snídaní. Založte si hezký sešit do školy a protřiďte skříň s oblečením. Všechno je jen o začátcích. Nikdy jsem se k ničemu nemohla dokopat. A teď? Jím zdravě, chodím cvičit, v neděli jdu do kina s Andrejem a zítra si jdu koupit učebnici na angličtinu (používáme ji od září). Zkuste něco změnit, ať už je to cokoliv. Něco ve škole, doma, kdekoliv. Změňte něco v sobě a vyškrtněte se ze sloupku lidí, kteří tohle už dávno vzdali. Ať už je vám klidně spoustu let, ať už jste se s tím vším dávno rozloučili, nikdy není pozdě. Protože jen z malých kousíčků vzniká velký svět. Tak si poskládejte ten svůj. Ovládněte ho a zařiďte podle svého. A nezapomeňte mít radost. 

KRIZE

MIKA- Happy ending
Nenapadá mě nic zajímavého, o čem bych mohla psát. Až pak jsem si uvědomila, proč nepopsat právě onen všem tak známý stav. Ano, opravdu to známe každý. Krize. Ať už se jedná o vztah, školu, situaci v rodině nebo jen výpadek témat pro psaní například blogu (mně velice známé), jedná se o stav naší mysli, že všechno je (budu psát slušně) na nic. Důvodů může být opravdu mnoho. Můj brácha (7let) se při rodinné oslavě narozenin rozplakal, když nesfoukl všech sedm svíček na jeden nádech a já (buďme otevření) jsem ztropila hysterickou scénu včera v divadle, tři minuty před začátkem představení, kvůli vlasům- nešel mi kulmou natočit poslední pramen. Nezajímalo mě, 'Nikdo si toho nevšimne', jak mě uklidňovali. A proč? Protože já si toho všimnu a já to celých 90 minut budu vědět. Ať už jde jen o maličkosti nebo o velké věci, je to krize jako každá jiná a je důležité, uvědomit si, že to, co začne, musí jednou také skončit. Něco dřív, něco později. Ale uvědomme si, je to vážně tak špatné? Dáváme všemu opravdu správnou váhu? Bereme věci tak, jak jsou a nebo trošku tak, jak je sami chceme vidět? Většinou ne. Zastavme se a odpovězme si sami. Ano, já vím, možná máte problém, o kterém jste přesvědčeni, že nelze překonat. Možná právě teď prožíváte něco, co možná ani nikdo neví. Jste ponořeni do svého světa, obklopeni určitými hranicemi možností a heslo 'Všechno jde, když se chce' už dávno do vašeho slovníku nepatří. Vaše úsměvy jsou buď nucené a nebo vůbec nejsou. Vaše hlava jen těžce snáší nové informace a nemáte ani sílu dělat nové místo, na věci, které by vám možná pomohly. Lidé o vás říkají, že jste se změnili, ale s vámi už to ani nic nedělá, neubližuje vám to,  protože jediné, co opravdu chcete, je alespoň ten malý kousek vědomí, že je to trošičku lepší. Chtěli by jste utéct, pryč odsud nebo všechno ukončit, smazat a začít od znovu. Zavřít oči, zapnout hudbu a už nikam nikdy nemuset. Vaše večery patří přemýšlením, na které ale už dost často ani nemáte sílu, (v horším případě jsou to deprese), a s každým zhasnutím světla a ulehnutím do postele se sami sebe ptáte, jak přežijete zítřek. Den, který za pár hodin začne a vy budete zase muset vsát. Vstát a s novou, už předem ztracenou, nadějí vykročit do dalšího dne, i když už předem víte, že tenhle boj za štěstí je prohraný. Porazila vás úzkost, strach a vaše přesvědčenost, že všechno se hroutí a že takhle se žít dá. Ano, dá. Ale nemusí. Jo, já vím, je to jen úvaha. Pustíte si písničku, přečtete si pár řádků a možná se to bude podobat tak známému scénáři- podíváte se na americký dojemný film a dvě hodiny budete žít jen z něho a z představy, že chcete, aby se váš život změnil. (V listopadu 2011 jsem se podívala se třídou na gymnáziu na film Fame. V té chvíli jsem byla přesvědčená, že se na konzervatoř musím dostat a prostě tam musím a budu chodit! I moje nadšení trvalo necelý týden.) Pokud chcete, i takhle to může být. Můžete to tak nechat a dál se trápit, že nic nemá smysl.

Stav, který jsem výše popsala, není vymyšlený ani zkreslená představa, jak to asi zhruba chodí. Takhle se cítím já. Mám problém, o kterém zatím nemohu mluvit, ani psát. Ví ho jen mí nejbližší. Ještě do nedávna jsem na to byla úplně sama. Hodně dlouhou dobu o tom nikdo nevěděl. A to jen proto, že jsem to nikomu neřekla. Strach, úzkost, cítila jsem nenávist k sobě samotné a snažila se utíkat vypisováním pocitů do deníku. Nic mi nedělalo radost a úsměvy na mé tváři byly jen předstírané. Tohle všechno jsem měla, jen ne potřebu to někomu říct. Zítra to bude týden, co jsem se rozhodla tohle všechno změnit. Nevěděla jsem, jestli mi vůbec někdo dokáže pomoct a v prvních dnech jsem se schovávala v pokoji a brečela do polštáře, proč jsem to udělala. Proč jsem to někomu řekla. Nikdo mi nerozuměl a nikdo nevěděl, jak se cítím. Znáte to? Jste sami a ne, že nikoho nechcete, vy nikoho nepotřebujete! Opak je ale pravdou a fakt, že ve dvou se to lépe táhne, je skutečný. Prosím, pokud můžete, mluvte o svém problému. Já vím, mnohdy je to těžké a nemáte ani chuť se o to s někým dělit a v horším případě, ani nemáte s kým. Pokud je to tak, zkuste mi napsat, veřejně, klidně i neveřejně, na e-mail, na facebook nebo anonymně sem do komentáře nebo na ask.fm. Nebuďte sami na svoje strasti a problémy, protože to je to nejhorší, co můžete udělat. Ať už jde o špatně ostříhané vlasy (pro děvčata tragédie, že?), špatné vztahy v rodině, ve škole, až po zdraví.
Ať už se to zdá nyní jakkoliv, všechno má řešení. Já vím, jen těžko uvěřitelné pro někoho, komu zhasl i poslední plamínek naděje. Ale v momentě, kdy si začnete všímat kladných stránek vašeho všedního života (například sluníčko, podívejte ven, jak je tam krásně!) a na všem vidět špetku dobrého, hned bude všechno jednodušší.
Moje máma mi včera něco řekla. 'Život je o obdobích. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Ať už vlivem horoskopu, osudu nebo karmy. Každý tomu říká jinak, ale nazývá se to stejně- pokud jsi dole, máš prostě krizi. U každého se to projevuje jinak a každý to jinak chápe a vnímá. Ale ať už chceme nebo ne, všichni jsme na stejné vlně a jedeme ve stejném vlaku. Představ si plachetnici, na obrovském oceánu. Ty máš opravdu velké plachty, ale taky k nim potřebuješ vítr. A pokud nefouká, nemůžeš cestovat, plavit se dál. Jsi tak paličatá, že se nahneš přes palubu a snažíš se rukama pádlovat a plavit se dál. Víš, že to nejde, ale stejně prostě pádluješ a pádluješ, dokud se neudřeš a pak stejně pokračuješ, protože se nemůžeš smířit s tím, že by ses měla na chvíli zastavit. A od toho jsme tu my (rodina). Ty malé záchranné čluny vzadu, které se na první pohled mohou zdát jen jako nepotřebná okrasa. V tuhle dobu, kdy tobě ani vánek nepohne s plachtami, tě zapřáhneme a i když pomalu, tak přece, tě popotáhneme kousek kupředu. Je to v ten čas, kdy 'jsi dole'. Ale i to má něco do sebe. Načerpáš sílu a ve chvíli, kdy se tvoje plachty začnou napínat, až opět nabidou obrovských rozměrů, můžeš zase pokračovat dál. Budeš mít vítr v plachtách a můžeš se zase plavit, po tvojí cestě. Důležité ale je, abys věděla, že krizí si projde opravdu každý, několikrát za život. Někdy to trvá déle, někdo to má za sebou rychle. Každopádně to ale jednou skončí a i to nejhorší přebolí. Ty teď jen musíš přestat rukama chaoticky máchat ve vodě, protože to prostě nikam nevede, akorát se vysiluješ. My tě v tom nenecháme a věř mi, že všechno bude zase dobré.Mám tě ráda.' Pak mě objala a dala mi pusu na čelo.

Každý z nás má nějaký problém. Ale věřte mi, že s pevnými nervy, obrovskou vůlí a úsměvem na rtech se zvládne opravdu všechno. A to mi věřte, že moje máma má vždycky pravdu. Jde se prostě dál. Víte, jak to dopadlo na narozeninové oslavě? Vzala jsem Andreje na klín, mamka vzala sirky, zapálila všechny svíčky znova, on si otřel slzy a zvládl to na druhý pokus a všechno naráz! V divadle jsem vzala pinetku a přední pramínek vlasů připnula k mašli na levé straně- a přišlo mi to dokonce lepší, než kdy předtím. Přestaňte se ničit minulostí. Nemusíte zapomínat. Stačí, když budete vědět, že všechno je tak, jak má být, protože ať už chceme nebo ne, je to tak. Chybuje každý, tak se nebojte přiznat si, že tentokrát jste správný terč minuli vy. Omluvte se lidem, kterým jste ublížili a odpusťte těm, kteří ublížili vám. Oni na to jednou přijdou a svou chybu si uvědomí, protože pravda vyjde najevo vždycky. Udělejte si radost novým tričkem nebo si obujte tenisky a jděte se proběhnout ven, je tam krásně. Pusťte starou paní v metru si sednou, je to dobrý pocit, taky jsem nevěřila, dokud jsem to sama nepocítila. Chvalte se i za malé skutky a buďte na sebe pyšní. Ne namyšleně, ale hrdě. Na to má právo každý. Hlavu vzhůru a pevnou vůli, to je všechno, co potřebujete. Ještě stále nevěříte? Vždyť se podívejte na sebe, na svůj dosavadní život, kolik jste toho zvládli, co jste překonali a kam jste došli. Ano, tohle jsou ty důkazy a důvody, proč musíte pokračovat. Protože vítěz není ten, kdo neupadne. Vítěz je ten, kdo upadne a i přesto dokáže pokaždé vstát a pokračovat. Nevzdávejme to! 

MENŠÍ PAUZA

Ahoj! Jak se máte?
Úplně jako první se chci omluvit, za moji šestnácti denní pauzu, která, jak vidím, tak trošku rozpoutala rozhořčení na mém profilu (na www.ask.fm). Omlouvám se, ani si to nebudu obhajovat, protože vysvětlování by bylo zdlouhavé a stejně to nikdy nikoho nezajímá. Zkrátím to: Zánět vazů pravé ruky (14dní- byla jsem ráda, když jsem si byla schopna s ortézou vyčistit zuby, natož ťukat od počítače), podvrknutý kotník- dohánění ve škole, lékaři a do toho dlouhodobější nemoc o které nebudu psát. Do toho všeho mám neskutečný nepořádek v pokoji- přidala bych fotku, ale bylo by to.. no, jaksi nevýchovné (jestli nazýváte nepořádkem čtyři trička pohozená přes pohovku, pak nevím, jaké označení by si získal můj pokoj). No, bylo toho dost. Ale to je jedno, teď už jsem tu a jdu na tvoření nového příspěvku. Alespoň jsem přidala nové fotky, ať to tu není úplně prázdné. Takže, děkuji za trpělivost a ulala, jdeme do toho!

Koťátkům byl včera druhý měsíc. Rostou jako z vody!

Dobrou noc.

 Léto, léto, léto, léto, léto, léto!

S Klárkou ve škole.

S Klárkou ve škole.

Se spolužačkami.

Se Sárou na Pikniku na Petříně. Bylo krásně! 

S Adamem ve škole.

                                                       Můj brácha velice rád nakupuje.

Líbí? 

MODELING

Tohle je spíš děvčatům, ale nebudu proti, když si to přečte i nějaký kluk.

Ahoj holky! 

Čím dál tím častěji mi od vás chodí dotazy, co se týče modelingu. 'Jak si se stala modelkou?', 'Kde si začala? A jak můžu být v agentuře?' a podobně, což se můžete dočíst na ask.fm na mém profilu (NAJDI MĚ/ FIND ME). Chtěla bych některým z vás, které tohle téma oslovuje, modeling maličko přiblížit alespoň z mé strany a napsat mé názory na toto téma. 

V první řadě musím říct, že já nejsem modelka. Jsem v agentuře Czechoslovak models, do které jsem se dostala díky soutěži Bravo Girl!2012, jenž  proběhla v květnu loňského roku, ale to neznamená, že si tohle oslovení zasloužím. Probojovala jsem se do finální 12ky. 

                        

Následovalo tedy podepsání smlouvy s agenturou, do které jsem se průběžně v červnu stavovala ještě pro podepsání dodatku, že se mohu věnovat herectví (reklama, seriál, film, divadlo), aniž by mi do toho zasahovali, či odebírali procenta z vydělaných částek. O prázdninách jsem byla většinou pryč, ale pokud mě poslali na casting, snažila jsem se dorazit. Na konci srpna jsem nafotila fototesty a výsledné fotografie se objevily na internetových stránkách agentury pod mým jménem.

 Následovaly další a další castingy (i herecké), ale opět neúspěšně. Takhle to pokračovalo až do Vánoc a následně do konce února. Mezitím jsem nafotila fotky mimo agenturu, s fotografem, se kterým jsem se dohodla. 

Stále jsem navštěvovala castingy, ale stále nic. Konečně. V březnu mě poslali do Make-up institute, ne kurzy extrémního líčení a dále focení. 

Nafotila jsem další fotky s fotografem, teď už s jiným, se kterým jsme se domluvili. Téma bylo 'létání'. 

19. března jsem dělala modelku na akci od Sephory. Učesali mě, namalovali a použili na mě výrobky, které si pak hosté mohli zakoupit. 

Poté jsem ještě dvakrát navštívila make-up institute, což už si můžete přečíst na zdejším blogu. 

Co se týče tedy mého oslovení, určitě nebude správné, pokud to bude 'Modelka'. 

A teď k vám. Ptáte se mě, zda se modelingu můžete věnovat, máte-li tolik a tolik centimetrů a vážíte tolik a tolik kilo. Jestli je tvým snem, být modelkou, mít krásné fotky a vydělávat si touto profesí peníze, tak poslouchej. Jestli máš hezkou postavu, můžeš. Slyšíš to asi všude 'K MODELINGU NEPOTŘEBUJEŠ BÝT VYCHRTLÁ' a samozřejmě je to pravda. Zároveň ale taky to, že čím hezčí postava, tím lepší, co si budeme nalhávat. Rozhodně ale nemusíš drasticky hubnout! Stačí se trochu hýbat, ubrat na jídle z fast foodu a ono to za chvíli půjde samo. Další důležitou položkou je obličej. Výhoda je, že nemusíš být krásná. Stačí, když jsi prostě přirozeně hezká holka nebo něčím zajímavá. Samozřejmě nesmíš mít moc akné. Trochu nevadí, ale rozhodně tím nesmíš trpět. Čekáš-li, že se musíš umět malovat, oblékat a být in ve všem kolem, tak na to rovnou zapomeň, protože tohle vůbec není podstatné. Záleží na výběru agentury a pak hodně na bookerovi, kterého ti přiřadí. Modeling je zábava. A pokud jsi v něčem nejsi jistá, prostě do toho jdi! Co dáš za zkoušku? Rovnou teď pošli formulář do některých z agentur a pak už jen počkej na odpověď. Pokud tě odmítnou, zkus to jinde a pokud tě pozvou na pohovor, je to na dobré cestě. 

Každá modelka, takhle začínala. Nejdůležitější je udělat první krok a zkusit to. Rozhodně se nemáš čeho bát! Pamatuji si, jak jsem nesla svůj vyplněný list s informacemi před porotu a vyklepaná se snažila chodit na podpatcích, které jsem do té doby obula snad jen na sestřinu svatbu a to byly ještě asi pěti centimetrové. No, nedivila jsem se lidem, co se při pohledu na mě začali smát. Takže, vyzkoušíš si něco nového a zase tě to posune mnohem dál. Tak neměj strach a jdi si za tím, co už si dávno chtěla zkusit! Přeji hodně štěstí! 

VELIKONOCE

Letošní Velikonoce jsem poprvé nijak zvláštně neprožívala. Bydlíme skoro na vesnici (přitom deset minut od centra), takže co rok, to máme u zvonku nasyslené koledníky čekající na vajíčka a bonbóny. Já sice koledování vzdala, když mi bylo 11 a už jsem vedle mého, v té době dvouletého bráchy, vypadala.. veliká. Ale mám tři mladší bráchy a jednu mladší sestru, takže ty s pomlázkou chodí a jsou pokaždé strašně nadšení. 

Včera jsem alespoň pomáhala barvit vajíčka bráškovi Andrejovi (6) a jeho kamarádce Áje (6). Umělci z nich asi nikdy nebudou, ale aspoň, že je to bavilo. Největší radost měla nejspíš mamka, když ke konci byla barva úplně všude, nešla z ničeho dolů a tak dnešní Velikonoce strávila především u pračky. 

V 10:00 jsem měla nástup v Make-up institutu ve Vinohradech, jako modelka na kurzy extrémního líčení, kde jsem byla až do 17:00.

Takže když jsem se dostala okolo 18:00 domů, z Velikonoc jsem měla aspoň radost z mladších členů rodiny, kteří si v euforii přechvalovali vykoledované cukrovinky a s hrdostí se mi chlubili. 

Chvíli jsem se mazlila s Gayou, což je moje nejtlustší nejkrásnější morčátko. 

Dneska jsem měla menší krizi, co se týče vlasů. Od doby, co jsem se ostříhala, si moc přeji, mít je zase dlouhé. Rostou rychle,ale..  když přišla do pokoje sestra Adéla (18) a poprosila mě, jestli bych jí nezapletla cop (dlouhé vlasy, přírodní barva, neponičené..)..vzdala jsem to. 

Krásné, co? 

Po celém dni, konečně odmalovaná, vykoupaná a natěšená do postele. A zítra škola. Ach jo.

Dobrou noc.

UVAŽUJME

Dnes jsem se zamýšlela nad tématem ‚zbytečné problémy ve vztahu‘. Je hrozné, jak se jedním malým omylem stane obrovská tragédie. Sledujte.

Máme nějaký problém.  Ať už se to týká malé nebo přílišné opilosti (‚Dohodli jsme se na třech skleničkách. O čtvrté nepadlo ani slovo, miláčku.‘) naší druhé polovičky z předešlé noci na oslavné party známého, štve nás to, či možnost druhá, mrzí nás to. Cítíme se ublíženi, a když se tedy další den dohodneme na schůzku a blížíme se na místo určení v daný čas, přicházíme s pocitem naprosté ublíženosti a tváříme se ‚Vážně ti nerozumím, jak si to mohl udělat!‘. Přitom jsme přesvědčeni o špičkově herecky provedené etudě na téma ‚Ach Bože! Jak si mohl?‘ (možná sem tam zabádáme v myšlenkách, proč vlastně jsem se nedal na obor herecký, jednou bych byl určitě světoznámý herec), přičemž nahodíme ještě víc kamennou tvář a natočíme hlavu ke slunci, aby bylo znát vynuceného lesku v našich očích. Myšlenky máme kdesi ve vzdušném pohledu na nás samotné, a čím více se přibližujeme k osobě, na nás čekající, tím více jsme vnitřně přesvědčeni, že skutek, kterého se partner dopustil, je opravdu strhující a za zfilmování by se z toho jistojistě stala naprostá pecka roku, ba co víc, dalších 12 generací by tento filmový snímek mělo uchováno v paměti! Teď ale zpět. Klademe nohu za nohou a stále se přibližujeme. V hlavě již máme nachystaný seznam úkolů, které bude muset přítel splnit, aby se odhřešil a hned na to v hlavě vidíme pozlacený list papíru, kde je velkým písmem nadepsáno: PRAVIDLA. Doma jsme bedlivě seděly za psacím stolem a připravovaly si úvodní řeč, jež proneseme, při prvním pohledu na schůzce a před zrcadlem si trénovaly gestikulaci a výraz ve tváři, který by se nejlépe hodil k husté atmosféře, až se setkáme. Máme dokonale propracovaný příchod, hodný nejlepšího evropského choreografa a i pozpátku bychom přeříkaly náš obdivuhodný přednes. Stejně tak, jako jsme se tím celý den užíraly, čekáme totéž od druhé polovičky. A tak si v představách trénujeme slovní přetahovačky a po skoro div ne fyzickém útoku nastane hluboké ticho. Následuje omluva partnera, která vyústí ve třiceti vteřinový (opět jsme v americkém filmu) polibek. Všude balónky ve tvaru srdíček, bílí holubi a na lavičkách dojetím pláčou přihlížející. To se nám odehrává v hlavě. Možná vám toto přijde humorné, ale jakmile jsem si uvědomila, že to není žert, smích mě přešel. Pak totiž dorazíme na místo. Jakmile zjistíme, že naše drahá polovička, ne jenže v pravé ruce nedrží puget o 100 růžích, v levé obrovského plyšového medvěda (kvůli kterému jsme půl hodiny vyklízely místo vedle gauče, abychom ho měly kam uložit), ale dokonce nikde není ani známky po té romantické hudbě, na jejíž poslední závěrečnou gradaci měl nastat vášnivý polibek, naše plány jsou ta tam. A co víc. Přítel se usmívá od ucha k uchu a ještě má tu drzost, zamávat vám, abyste ho viděla. V tu ránu vám tělem projede taková zlost, že by jste nejradši vzala obrovské kladivo a praštila ho do hlavy. Pak byste si nad něho stoupla, ruce v bok, a čekala, dokud by se neprobral. Ovšem, moc dobře víte, že nic z toho nikdy nemůže být reálné. Nasadíte alespoň výraz hodný válečnice. Jakmile ale stojíte před ním, on vás obejme, dá pusu na čelo a vy se mu div ne vysmeknete a upravíte si pomačkaný top, který se opovážil vám svým obětím pomuchlat. Jenže zde je problém. On nic nepoznal. Jeho hlavou neproběhla jediná myšlenka, týkající se včerejšího večera a o skleničku víc, než jste byli domluvení. Jste zmatená, zároveň nabuzená na boxový zápas a máte sto chutí zout si vysoké podpatky, jedním ho přikovat k dřevěnému prknu lavičky (kde mimochodem nesedí žádní dojatí přihlížející, jak jste očekávala), druhý zahodit a dát se na útěk. První ceduli, označující danou polohu, byste otočila o 180 stupňů. To aby neměl nejmenší šanci vás už nikdy najít. A pak? Při vašem snění vás vyruší tři slova. Ta tři slova, znějící ve vaší hlavě ještě další tři týdny. ‚Děje se něco?‘. Ze všeho nejradši byste mu plivla do obličeje a tak se alespoň podíváte na jeho obličej, kam by se to hodilo. Jenže se setkáte pohledem. Možná, že to je jen na dvě vteřiny, ale pro vás je to v tu chvíli nejspíš ten nejdelší pohled, který jste kdy zažila. V hlavě se vám rozezní zvuk jeho hlasu, když vyslovuje vaše jméno a dost možná až právě teď si uvědomíte, že halenku vám pomačkal jeho velkými rameny, díky kterým se pokaždé cítíte v takovém bezpečí. Jen pootevřete pusu a teď už byste si jen matně vybavila začínající větu, vašeho slavného sloganu. A tak se ze tří listů formátu A4, s vaší stížností, stane jednoslovná odpověď. ‚Nic.‘ A tak společně s úsměvem smázneme celou záminku o možný budoucí konflikt.

A teď máme problémy rovnou dva. Jenže na tyhle existuje velice prostý a jednoduchý lék. Začala bych ‚Když máte jakýkoliv problém, řešte ho na rovinu‘, ale vzhledem k tomu, že tohle se týká spíše dívek, musím začít něčím jiným a připojím to až za to. Takže: Holky, nebuďme takové hysterky a před tím, než budeme řešit naše tragické problémy a v hlavě si přehrávat srdceryvné příběhy, dejme jim tu správnou váhu a zkusme se zamyslet, je-li to vůbec problém. Nemám pravdu? 

JDI DÁL

Šlapej dál,
i když cesta se mnohdy nazdá být tvá,
šlapej dál i v přezčasí,
nikdy se neskrývej, ať je jakékoliv počasí.
Dělej další a další krok,
když je potřeba, udělej i dlouhý skok.
Najdi sílu potřebnou,
jen ty sám se řiď vůlí tvou.
Překonej i co tě skolí,
zapomeň na vše, co bolí.
Chovej se, jak máš to v duši,
netvař se jen, jak ti to sluší.
Projdi tunelem upřímnosti,
nezapomeň, že i ostré sklo štěstí nosí.
Nech zahojit kudly v zádech,
vždy pak zvládni další výdech i nádech.
Zahoď i nejcennější věc,
kdyby hrozilo, že sám tu zůstaneš.
Nebuď takový materialista,
než výbuch vzteku, raději napočítej do sta.
Neboj se vystoupit z davu,
všem věcem přikládej pravou váhu.
Ne vždy přemýšlej rozumem
a přestaň se schovávat za lidem.
Máš právo dostat svojí roli,
ale počítej s tím, že to něco stojí.
Přestaň býti naivní,
a varuji tě: Nezpychni.
Řiď se podle svého řádu,
nepodceňuj ničí radu.
Najdi v sobě naději
a přestaň říkat, že zázraky se nedějí.
Hledej sílu v srdci svém
a nikdy se nevzdávej!

STŮJ SI ZA SVÝM SNEM

Když jsme byli malí, ani se nás nikdo nemusel ptát a sami od sebe jsme vykřikovali, čím chceme být. Popelářem, vesmírným kosmonautem, princeznou nebo medailistkou. U mých starších sester převládali veterinář, lékař nebo porodní sestra a co se týče mě, vítězil sumo zápasník. Neřešila jsem, že jsem byla vyhublá, měla div ne podvýživu a unesla maximálně panenku a k ní plyšového medvídka, to aby jí nebylo smutno. Cílevědomost v tomhle malém věku byla jedna z věcí, která v našich hlavičkách převládala a když jsme si něco umanuli, prostě jsme to uskutečnili. Fantazie neznala mezí, jedna malá šiška nás zavedla do říše mezi víly a lesní jednorožce na celé odpoledne, když v neděli pršelo, kapičky na skle v obývacím pokoji byly formule, závodící o zlatý pohár. Naše hlasy by v té době zvládli celé hodiny animovat nekonečné příběhy o barbinách a kenech a módní trháky jsme dokázali vykouzlit i z máminy staré utěrky z kuchyně na nádobí. Čím víc jsme ale rostli, tím víc nás dospělí kárali a napomínali, že plyšový pes přece nikdy nemůže mluvit a vláček nikdy nemůže jezdit pořád dokola. Auta potřebují benzín a polévka z písku přece není jídlo. Vzali nám fantazii a hry se mohou hrát až po jídle a po domácích úkolech. Jistě, je důležité, aby si rodiče udržovali autoritu, ale ještě mnohem důležitější je, aby si dítě věřilo a dokázalo si stát za tím, co chce. Když se dnes zeptáte patnáctiletého dítěte, čím chce být, až vyroste, co vám odpoví? Zkuste to. A pak si uvědomte, že je důležité, věřit ve vlastní cíle. Nebojte se klást si vysoké nároky a plánovat ty nejvyšší cíle. Chtějte to nejlepší a perte se o to, co chcete. Chtějte být šťastní, chtějte mít to, po čem opravdu toužíte a nemějte strach, že vám to nevyjde. Riskujte, zkoušejte a bojujte. Chyby nejsou chyby, ale pouhá ponaučení, díky kterým se dostáváme dál. Buďte nadšeni i z maličkostí a chvalte se za každý úspěch. Každý může získat to, co vážně chce. I ty. Proč lidé ztrácí víru v sebe a přestávají si uvědomovat svou cenu? Každý z nás je perfektní, ojedinělý a dokáže spoustu věcí, co ostatní neumí. Ne vždycky se setkáš s lidmi, kteří tě pochopí. Budou tě odsuzovat a shazovat dolů za něco, co děláš nebo o co se pokoušíš. Neohlížej se za nimi. Možná, že v tom nejsi nejlepší, ale zkoušíš to a snažíš se. Slib sám sobě, že nikdy neskončíš. Že nikdy nepřestaneš v tom, za čím si jdeš. Nesmíš se vzdát. Nemůžeš jen tak přestat. Nemůžeš udělat to, na co všichni ostatní čekají! Vybuduj si své místo a pak porosteš společně s ním. Buď silný, věř ve své sny a jakmile to dokážeš, začnou v tebe věřit i ostatní. Buď to ty, kdo jednou bude vzorem pro všechny ostatní. Každý z nás dostal šanci. Záleží už jen a jen na tobě, jak ji využiješ. Můžeš ji naplnit a být nadějí pro všechny ostatní. Otevírat dveře tam, kde je temnota zavře a rozdmýchávat plameny, které samotou uhasli. Můžeš oživovat květiny, které zklamání zahubilo a dát nový čas všem nevyplněným přáním. A tam, kde se i ta všechna poslední zbylá naděje vytratí, ji právě ty můžeš vrátit a způsobit, aby všichni ostatní uvěřili. Stůj si za svým snem. Ano, dokážeš to a ano, má to cenu. Tak se jdi rvát a nevzdávej to.

PODĚKOVÁNÍ

Ahoj,
v dnešním článku bych se chtěla pozastavit u vás. Nevím, kolik lidí můj blog čte, pravidelně, či jen tak sem tam o něj zavadí okem. Ale každopádně tu mám počítadlo, které mi ukazuje počet zobrazení stránky. Tudíž vím, že zhruba 400 lidí už přes něj očima přelétlo. Ať už je to pro někoho málo, či hodně, já musím říct, že jsem hodně mile překvapena, protože tohle jsem za dva dny, co je stránka na světě, nečekala.
Abych byla upřímná, já nestojím o obdiv. Jasně, je příjemné, když vám na ask.fm chodí otázky s textem 'Jen tak dál!!' nebo 'Tvůj blog je dokonalý! Vážně tě moc obdivuju!', ale proto to nedělám. Tohle jsou spíš ty malé části, které vás zahřejí u srdce a po večerech se nad nimi pousmějete. Skutečný důvod je ale ten, že když vám někdo napíše, že díky vám si něco uvědomil nebo váš příběh, či text ho rozesmál nebo potěšil.. tak to je ono. Pocit, že nejste zbyteční a že možná pro vás je to jen 30 minut u počítače, s prsty na klávesnici, ale pro někoho to může být pochopení, porozumění, uvědomění si nebo odrazový můstek k čemukoliv. I kdyby něco z toho, co tvořím, vykouzlilo úsměv jedinému člověku, kdyby jen jediná osoba našla kus sebe v mých textech, kdyby se díky sepsanému příběhu ozval jediný smích, uvnitř mě bude neskutečný pocit vděčnosti a radosti, že jsem to pro někoho mohla udělat. Chtěla bych vám všem moc poděkovat, za vaše vzkazy a za zprávy, ve kterých se mnou sdílíte radost z blogu. Doufám, že to, co píšu se vám líbí a jste s obsahy příspěvků spokojení. Moc mě to baví a postupem času bych chtěla zkracovat intervaly mezi přidanými vzkazy. A ještě další věc. Chtěla bych vás poprosit, aby jste se nebáli nebo nestyděli mi cokoliv napsat nebo se mě na něco zeptat. Pokud máte jakékoliv dotazy, na něž by jste rádi znali odpověď nebo můj názor, s radostí vám odpovím.  Ráda si přečtu i vaše názory nebo návrhy či téma na příspěvky, které by jste tu chtěli mít. K tomu slouží komentáře pod příslušnými články, ask.fm nebo facebook. Kontakt najdete v pravé části blogu v kolonce FIND ME. Ještě jednou, mockrát děkuji všem, kteří se společně se mnou na tomto podílejí, ať už čtením, či názory. Jsem šťastná za to, že jsem si blog založila a že se takto postupně rozvíjí. Doufám, že si najdeme společnou cestu a témat, která vás budou bavit, bude stále víc. Děkuji!

TRY IT!

Sedíš na posteli, na křesle nebo kdekoliv jinde, kde se v podivně zkroucené poloze snažíš najít nejen pohodlí, ale také především odpověď na tvou otázku. Jenže tvá otázka nebyla správně položena. Chyba. Není to tvá chyba. Nedokážeš to správně zformulovat, aby něco z toho, o čem přemýšlíš, dávalo alespoň z nejmenší části smysl. Takže, nikdo ti nemůže pomoct. I kdyby mohl, vlastně by nemohl, protože tohle se vyřešit nedá. Bádáš všemožně a křečovitě svírajíc oči se snažíš přijít na to, co se vlastně stalo. Vše se opakuje pořád a pořád dokola, protože hledáš odpověď na něco, co ani nedokážeš přesně popsat nebo určit. Ať už je za tím cokoliv, bolí to, že? Ráda bych něco řekla. Nebuďme zbabělí a postavme se všemu, i kdyby to vypadalo na marný boj. Člověk má přijmout to, co přijde, ale není tomu tak v případě, pokud ví, že to může ovlivnit. A ať už si lidé myslí, co chtějí, je to tak. Stačí jen trocha kuráže a odhodlání. A ne? Tak vstaň a jdi si pro to, co chceš. Že je pozdě? Něco ti řeknu:  Nikdy není pozdě, cítit, že teď je ten správný čas. Odhoďme zábrany, nasaďme úsměvy a pojďme být mladí. Nic není ztraceno, dokud to ty neopustíš a nikdo ti nemůže ublížit, dokud mu to nedovolíš. Vždycky je ten správný čas a všechno, co uděláš, je správné. Stačí tvé přesvědčení a fakt, že jsi si toho vědom. Všechno má svůj smysl. Někdy je to nejšílenější řešení tím nejlepším a často nás překvapují věci, které čekáme nejmíň. Jestliže si dokážeš přát, zvládneš i doufat a věřit.  Musíš o tom pořád přemýšlet a říkat si ‚Co kdyby..?‘.  Omílat si tuto otázku stále dokola a propadat panice, že jsi všechno promarnil a zahodil. Že se ti všechno rozplynulo. Proklouzlo v dlaních a uteklo pryč. Tvůj důvod ke štěstí vymizel spolu s krásnými myšlenkami při usínání a místo toho je nahradily obavy a ten těžký pocit v levé části hrudníku. Přestaň s tím a začni věřit a přát si. A ptáš se, co pak? Můžeš to uskutečnit. Můžeš to zkusit a s každou novou nadějí doufat v úspěch a znovu se v zrcadle seznamovat s nadšením v tvých očích. Můžeš pokračovat ve všem, co začneš!

Stále sedíš na posteli a před tebou je poslední otázka- proč? Protože pro to uděláš všechno a nikdy nebudeš litovat, co si do toho vložil. A když se to podaří? Ten úspěch tě pokaždé dostane dál a nakopne k novým začátkům. A pokud ne? Někde na tebe čeká něco lepšího, věř mi. To, co je opravdu pro tebe.  Takže se usměj se a jdi dál. S tím nejlepším pocitem, že si to nevzdal.

UMĚNÍ

Umění milovat. Umění odpustit. Umění vstát a jít dál. Umění se smát. Umění vidět naději v posledním žhavém uhlíku . Umění chápat, že i drahými drahokamy vyskládaný krb je nic, když není oheň, který by v něm hřál. Plamen, který by plápolal a za nočních časů rozjasňoval líce šťastných dětí. Umění rozeznat radost od dětskosti a v jediném momentu umět pocítit totéž. Lusknutím prstu. Obojí dohromady. Umění všímat si. Umění věřit v zázraky a vědět, že nikdy nejsme sami. Umění přijímat věci, jak přijdou. Umění neprat se s nimi. Umění být vděčný. Umění být silný, ne mít sílu. Umění potěšit obyčejným slovem a rozveselit jediným gestem. Umění bránit, chránit a opatrovat. Umění postarat se o to, co je důležité. Umění být hrdý, ne namyšlený. Umění pochopit vše. Umění nebát se. Umění překonávat vlastní překážky. Umění pomoci. Umění nevzdat se. Umění pokračovat a rvát se sám se sebou. Umění naplnit své ego bez známky závisti. Umění přát ostatním. Umění žít nynější okamžik. Umění přiznávat. Umění smát se. Umění odpouštět, ne, zapomínat. Umění děkovat. Umění zkrášlovat. Umění porozumět, nemít strach. Umění věřit. Umění prožívat. Umění přiznat si. Umění všímat si. Umění plakat. Umění cítit bolest. Umění čekat. Umění vytrvalosti. Umění pečlivosti. Umění chtít. Umění nevzdat se. Umění pamatovat si. Umění snít. Umění pečovat. Umění radovat se, slavit a tancovat. Umění rozhodnout. Umění stát si za svým. Umění darovat úsměv i v těch nejtěžších chvílích. Umění chytit za ruku a beze slov vyjádřit pocit. Umění jediným pohledem říct, že rozumíš. Umění nikdy nepropadnout obavám. Umění být člověkem. Umění milovat. Teď, vášnivě, bez kompromisně, prožitě a jakoby to bylo naposled. Umění žít. Umění pochopit a přijmout sám sebe. Protože to je to jediné, o co jde..

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Budu sem přidávat vlastní tvorbu a psaní, kterému se ve volných chvílích, ať už na cestách, či jen po večerech, věnuji. Doufám, že ať už to bude někdo číst nebo ne, že v tom alespoň někdo najde kus sebe. Zatím mám jen starší texty, které jsem sdílela maximálně tak na facebooku v popiskách u fotek, tak sem tam sem něco přidám. Doufám, že už brzy to budu kombinovat s něčím novým, což už pak budu psát jen sem. Budu moc ráda, pokud se vám aspoň něco zalíbí. 

Ples Pražské konzervatoře

Začalo to tak nevinně..

Díky generální zkoušce v Lucerně jsem se musela společně se svou třídou dostavit už na 17:00 a většinu času pak prosedět v malé ,ne zrovna útulné, šatničce, kdesi v podzemí velkého sálu. Převlékli jsme se na Pomádu a čekali, čekali, fotili se, čekali, dělali bordel, čekali a pak si konečně užili svoje dvě minuty na parketě a se strašným nadšením, že jsme užiteční, jsme se na sebe culili a snažili se o co nejlepší výkony. Pak jsme se vrátili do šatny a převlékli se na začátek plesu v 19:00. Ach, jak na nás musel být krásný pohled. Teď se ještě holky nesly jako princezny a chlapci se chovali džentlmensky. Měli jsme volno a tak ani nemusím dodávat, že když nás ve 20:30  řadili do zástupů,na imatrikulaci, pěkně prváky vedle prváků, aby každý z nás dostal kytičku na svoji hruď, brali jsme to pěkně s nadhledem, neboť hodina a půl je dost času...a navíc, herecký obor je jedna kapitola sama o sobě.

Slečnám tedy nechyběl ladný krok a všichni slovům 'Jděte ob jednoho- kluk-holka-kluk-holka!' , jak je vidět, rozuměli. 

 Další hodina a půl pauzy, kdy kytičky z imatrikulace našly své místo v kabelkách nebo v šatně, ještě aby ne, když je alkohol 18+,(jsme tak chytří!!) prosezená většinou po menších skupinkách u baru, či opět v šatně nebo s rodiči a známými. Ve 22:00 jsme měli tancovat ono slavné vystoupení. Kdyby jste nás viděli.. Nakráčeli jsme na schody od parketu a poslušně čekali, až přijde náš čas. Holky sukýnky v barvách triček jejich partnerů na tanec, všichni rozesmátí a jen málo kdo střízlivý. 

Jenže nikdo neměl obavy, všichni jsme si přišli dospělí a v momentě, kdy jsme se postavili na naše pozice 

a začala hrát hudba, úplně všichni jsme nahodili strašně vážné výrazy a mysleli si, Bůh ví, jak nejsme dobří tanečníci. Dobří možná ne, ale pohled na nás musel být k nezaplacení. 

Smáli jsme se i tomu, co nebylo vtipné a co chyba nebo špatný krok, to další důvod k výbuchu smíchu. Ale zvládli jsme to a sklidili jsme potlesk, načež jsme se chytli všichni za ruce a zase se zatvářili jako děsní mašťáci (-aspoň, co se mojí třídy týče). A potom bylo opět volno. Fotili jsme se, holky (teď už tak 4/5) bez bot a kluci s napůl rozepnutou košilí a sako už jste zahlédli většinou jen na rodičích nebo starších příslušnících akce. Bylo to fajn a když se po půlnočním představení pustila jiná hudba, než na jakou se doposud tancovalo v páru, všichni tancovali jako šílení. Ze začátku to bylo ještě krocené, ale ke konci už se na zemi válely boty, silikonové vycpávky do podprsenky nebo dokonce i mobily a tak dále. Nechyběla ani after párty, která pokračovala ve velkém stylu a kde se seznámil snad každý s každým, všichni byli milí a tancovali až do rána. Cestu domů mi dělalo společnost  šest spolužáků (tři kluci a tři holky), kteří jeli se mnou a přespali v postelích u mě doma. Mohla bych přihodit ilustrační foto, ale myslím, že i pouhá představa stačí. Byli roztomilí, když jsem je jednoho po druhém budila a vodila na autobusovou zastávku, podle toho, jak jim jeli domů vlaky nebo autobusy. S těmi, co bydlí v Praze, jsme pak šli na poslední tři hodiny do školy, alespoň si tam sednout a dělat, že nasloucháme kantorům. 

Ples byl super, strašně se těším na fotky a na příští rok! 

(Září)La Fabrika

Divadlo!
V srpnu jsem získala roli v pražském divadle La Fabrika v představení s názvem Pěna dní. Byli obsazeni také můj spolužák Adam Mišík,  spolužačka Sára Sandeva a  Honza Komínek, též z konzervatoře, ale ze 3.ročníku (HDO). Další role patří Pavlu Liškovi. V září. říjnu a listopadu jsme pilně a pořád zkoušeli. Často to obnášelo výdrž, protože ráno jsme vstávali do školy, končili jsme většinou kolem 16:00 a pak jsme společně jezdili na zkoušky. Divadlo jsme opouštěli většinou kolem 23:00, takže domů jsem se dobelhala až tak kolem půlnoci. A takhle pořád dokola. Stálo to ale za to a 28. listopadu proběhla premiéra, na kterou budu vzpomínat už na pořád. Nezapomenu moment, kdy jsme dohráli poslední scénu a zhasla světla. V sále bylo ticho a když se rozsvítilo, spustil se bouřlivý potlesk. Moje úplně 1.vystoupení!

 

Máme za sebou už 10. reprízu a je to pořád lepší a lepší! 

(Září)První školní den

Sešli jsme se ráno před New Yorkerem na Václavském náměstí. Bylo to zvláštní. Všichni tak upravení a vyplašení. Na sobě galantní oblečení a v ruce vysvědčení z posledního roku základní školy. Bylo nás celkem 15. Devět kluků a šest holek. Všichni jsme se objímali a říkali si, jak moc se těšíme do školy, na ty společné roky. Píšu to zpětně, tudíž už se na to koukám s malým odstupem. V té době jsem měla o každém z mých spolužáků úplně jinou představu, než jací doopravdy jsou. A teď? Všechno je úplně jinak.

DO ČERVNA 2012

Odchod z gymnázia

Chodila jsem čtyři roky na osmileté gymnázium (Jaroslava Heyrovského), kde jsem se hodně ponaučila. Nejen v teoretických předmětech, že netopýr je savec a patentový úřad odmítá patentovat perpetuum mobile, to také. Ale ze všeho nejvíc mi dalo zjištění, že taková škola není pro mě. Ano, stálo mě to sice čtyři roky dřiny, přemlouvání, jeden reparát z matematiky, hádky doma, nespokojenost a ne zrovna kamarádský vztah ve třídě, ale lepší pozdě, než nikdy. A co? Zkusila jsem si to a teď vím, jak to na gymnáziích a podobných školách chodí. 31.ledna 2012 se moje číslo 124 objevilo na dveřích Pražské konzervatoře, ve sloupku 15ti přijatých uchazečů na obor HDO- hudebně dramatický. Tekly slzy. Radosti (- vždyť mě čeká šestileté studium oboru, jemuž se chci už od mala věnovat a co víc, možná konečně potkám lidi, s jakými si budu rozumět!), ale také smutku a strachu, co bude s přátelstvím- se mnou a s tehdejší nejlepší kamarádkou Lilly. Kamarádky. Přítelkyně. Na život a na smrt. Jako z knížek ztvárňované zážitky a pouto, které nikdy nikdo nepochopí. 
Po lednu (2012- 2.pololetí 4.ročníku)se toho hodně změnilo. Ve škole mě čekalo spousty práce, abych vůbec ukončila studium a mohla přejít. Nikdy jsem nepatřila k nejpilnějším studentům. Byla jsem jedna z hlavních spojek mezi taháky a problémy. Jestli mi něco šlo, byl to tělocvik a také výmluvy, které jsem měla pokaždé do detailu propracované. Ale co, povedlo se! V červnu 29., v pátek, jsem naposledy navštívila tenhle gympl, co by žákyně, rozloučila se se spolužáky a jakmile jsem naposledy překročila práh ve dveřích, poděkovala jsem za to, kolik zkušeností si s sebou z těchto čtyř let už na vždy ponesu. 

29.6. 2012 -naposledy ve 4.a